Žebříček deseti největších firem světa je značně nestabilní

Před několika dny publikovala společnost Research Affiliates zajímavý dokument s názvem „The Fall of the Titans (ZDE)“, ve kterém se mimo jiné zaměřila na stabilitu žebříčku deseti společností s největší tržní kapitalizací na světě od roku 1980.

Z výsledků vyplývá, že se žádná z deseti největších společností, které dominovaly akciovým indexům v osmdesátých a devadesátých letech, neprobojovala do žebříčku deseti největších firem roku 2021. V roce 1980 ovládaly čelní příčky ropné firmy. V roce 1990 zase japonské konglomeráty (japonská akciová spekulativní bublina). Na přelomu tisíciletí (technologická spekulativní bublina) byla většina firem z oblasti technologií a telekomunikací. V roce 2010 (v období značné popularity rozvíjejících se trhů) se v žebříčku objevily tři čínské společnosti. Dnes opět dominují technologické společnosti.

Zůstane některá z nich na špici i v roce 2030? Uvidíme. Historie nám však napovídá, že šance jsou malé.  

Proč je tak obtížné udržet se v čele?

Velké společnosti mají celou řadu výhod. V průběhu let si většinou dokázaly vybudovat silnou značku, mají důvěru zákazníků, často úspory z rozsahu, mnohdy dominantní postavení na svých trzích, silnou vyjednávací pozici v rámci dodavatelů i odběratelů, snadný přístup k relativně levnému kapitálu na další rozvoj a jiné výhody.

Fundamentální příčiny – velikost je protivítr nadprůměrných výsledků

S velikostí je nicméně zároveň spojena i celá řada nevýhod, díky nimž je pro velké firmy obtížné udržet se na špici. Úspěch společností se paradoxně stává zároveň i jejich potenciálním prokletím.

Například čím větší firma je, tím obtížnější je pro ni udržet si rychlé tempo organického růstu. Společnosti Nestlé či Unilever patří již řadu let k největším výrobcům potravin na světě. V současnosti jsou dominantními hráči ve svých odvětvích. Nelze proto očekávat, že by organické tempo růstu jejich tržeb v nejbližší době nějak dramaticky zrychlilo. Naproti tomu malou firmu zaměřující se na výrobu specifického druhu biopotravin mohou čekat roky až desetiletí dvouciferného růstu.

Velké společnosti se tento handicap snaží často kompenzovat akviziční činností. Díky své velikosti a snadnému přístupu ke kapitálu se jim otevírá prostor pro skupování konkurentů. Nákupy jsou však mnohdy bohužel realizovány za příliš vysoké ceny a jsou tudíž pro akcionáře nevýhodné. Efektivní alokace kapitálu bývá obecně velkou slabinou velkých firem. Frustrace z pomalého růstu vede často vrcholové manažery k expanzi na nové trhy. Sliby o synergiích a nových příležitostech se však často ukáží být jako značně přehnané.

Dalším problémem spojeným s velikostí je růst korporátní byrokracie a zvyšující se náklady na provoz a řízení nadnárodní korporace. Výsledkem bývá často pokles rentability.

K dalším nešvarům patří roztříštěnost akcionářů. Velcí institucionální investoři (penzijní fondy, pojišťovny, sovereign wealth fondy, indexové fondy, indexové ETF, …) nemají dostatek kapacit, aby plnili roli zodpovědných akcionářů, kteří důsledně kontrolují management. Ten by měl vždy jednat primárně v nejlepším zájmů akcionářů. Realita však bývá odlišná. Management si v důsledku nedostatečné kontroly často udělá ze společností spíše prostředek k vlastnímu obohacení na úkor stávajících akcionářů. Toto chování následně mnohdy dále metastázuje.  

Tisíce zaměstnanců v desítkách zemí světa s sebou přináší pro velké společnosti další komplikace v podobě neschopnosti zachování požadované firemní kultury či dostatečné flexibility. Dostatečně rychlá implementace inovací je přitom v řadě oborů klíčová pro efektivní boj s všudypřítomnou konkurencí.

V neposlední řadě patrně nejdůležitější vliv, který brání firmám udržet se dlouhodobě na vrcholu – konkurence. Jakmile se v jakémkoliv odvětví objeví vysoké marže a rentabilita, a zároveň neexistují bariéry vstupu do odvětví, je více než jisté, že se brzy objeví konkurence. Konkurenční boj následně tlačí na marže, a to až do doby, dokud se nedostanou na úroveň nákladů kapitálu. Spolu s maržemi klesá i rentabilita investovaného kapitálu. Pokud tedy nemá společnost konkurenční výhodu, není schopna si dlouhodobě udržet nadprůměrnou rentabilitu (více v článku „Vysoká rentabilita kapitálu nestačí! ZDE“).

Investiční/spekulativní příčiny

Z hlediska investiční optiky je zde ještě jeden důležitý důvod, který firmám zajistí dočasně místo v desítce největších firem světa. Je jím přehnaný optimismus investorů.

Do první desítky se většinou dostanou akcie firem s tzv. silným momentem, jejichž ceny pohání vzhůru populární příběh či aktuální „módní“ trend. Investoři zcela podlehnou síle příběhu a začnou jím ospravedlňovat často zcela absurdní růst tržní ceny akcií, který se odpoutal od podkladových fundamentů. Valuace přestanou hrát roli a akcie se často vyšplhají na naprosto absurdní úrovně.

Výše uvedené firmy pak mnohdy dominují žebříčku největších společností světa z hlediska tržní kapitalizace. Většinou se zde ale příliš dlouho neudrží. Jakmile se realita všedního světa ukáže být méně růžová, než s jakou počítali investoři/spekulanti, a jakmile se do hry opět vrátí skutečné firemní fundamenty a valuace, tak nastává prudký pokles ceny akcií a firma z žebříčku vypadne. Brzy ji však nahradí jiný populární „dostihový kůň“ se silnějším příběhem. Podívejme se společně na několik příkladů z minulosti.

Na konci osmdesátých let byl svět přesvědčený o tom, že se Japonsko stane největší globální ekonomikou. Japonský „zázrak“ vyhnal ceny tamních akcií do absurdních výšin. Na vrcholu spekulativní bubliny (více se dozvíte ZDE) se japonský akciový index Nikkei 225 obchodoval za P/E 70,6 (Shillerovo P/E pak 91,65). Díky zcela nesmyslným valuacím ovládly japonské akcie přirozeně i žebříček největších firem světa. O to horší bylo potom však splasknutí spekulativní bubliny (Nikkei 225 je i po 32 letech od svého vrcholu stále o 27 % níže!).

Totožná situace nastala na přelomu tisíciletí v době technologické spekulativní bubliny (více o Dot-com bublině ZDE), kdy se svět zamiloval do internetu, technologických společností a firem z oblasti telekomunikací. Příběh byl prostý. Internet změní svět, a proto již nemá smysl investovat do akcií „staré ekonomiky“. Technologické společnosti mají před sebou skvělou budoucnost a prakticky neomezený růstový potenciál. „Staré“ metody ocenění nelze na tyto firmy použít, a proto je jedno, za jaké valuace nakupujeme. O několik let později následovalo samozřejmě vystřízlivění. Na přelomu tisíciletí se nicméně mezi největší akcie světa dostaly technologické a telekomunikační společnosti.

Například akcie amerického telekomunikačního obra Lucent Technologies (jedna z top 10 společností roku 2000), jehož tržní kapitalizace dosáhla na vrcholu spekulativní bubliny cca 258 mld. USD, ztratily v následujících letech více než 90 % své hodnoty. V roce 2006 byla společnost převzata konkurentem Alcatel za 13,4 mld. USD. Lucent (a ani Alcatel) se již nikdy mezi největší firmy světa neprobojoval.

V roce 2010 ovládly žebříček největších společností akcie těžařů ropy a čínské firmy. V souvislosti s ropnými firmami dozníval příběh o tzv. ropném peaku, kdy měl svět čelit kritickému nedostatku ropy z konvenčních nalezišť, za níž údajně neexistovala adekvátní náhrada. V případě čínských společností se zase investoři ztotožnili s příběhem o rychle rostoucí populaci na rozvíjejících se trzích a expanzi střední třídy, která s sebou přinese změnu ve spotřebitelských zvycích a několikaletý prudký růst ekonomického růstu. Tento růst měl údajně vykompenzovat vyšší valuace placené za akcie na emerging markets. Oba příběhy ztratily časem na síle (myšlenku peak oilu pohřbil rozmach alternativní těžby ropy z břidlic).

Jaké příběhy živí akciové trhy v posledních letech? Vzpomeňme na několik nedávných, ale i na současné. Uran, vzácné kovy, lithium, solární panely, obnovitelná energie, nedostatek vody, ESG, elektromobily, Tesla, kryptoměny, SPAC, softwarové firmy postavené na SaaS, platformy, lety do vesmíru, „bezmasé“ maso, disruptivní firmy, zpracování odpadu a další.  

Vyplatilo by se v roce 2000 a 2010 investovat do deseti největších firem světa?

Výše uvedená studie Research Affiliates je bezesporu zajímavá, ale samotný fakt, že společnost vypadla z top 10 největších firem světa, ještě přeci nutně neznamená, že se jednalo o špatnou investici, nebo ano? Pojďme se nyní společně podívat na výnosy deseti firem s největší tržní kapitalizací v letech 2000 a 2010. Překonali bychom pasivní akciové indexy nebo bychom se naopak dočkali zklamání?

Investice do akcií deseti největších firem roku 2000

Rok 2000 byl spojený s vrcholem technologické spekulativní bubliny. Tomu odpovídalo i složení žebříčku největších akcií, kterému dominovalo odvětví technologií a telekomunikací.

V tabulce/na grafu níže je celkový výnos deseti největších společností roku 2000 (včetně reinvestovaných dividend), a to od roku 2000 do roku 2020. Výnosy jsou v měně dané akcie. Následně je z těchto akcií sestaveno portfolio, kde má každá ze společností váhu 10 %. Výkonnost portfolia a jednotlivých akcií je porovnána s výkonností World indexu a akciových indexů z jednotlivých regionů, z nichž jsou dané akcie.

Z výsledků je zřejmé, že jedinou akcií, která by ve zkoumaném období překonala World index (+215,8 %) a americký S&P 500 index (+283,6 %), byla akcie firmy Microsoft (+497,2 %, MSFT). V těsném závěsu byly akcie společnosti Wal-Mart (205,3 %, WMT). Portfolio deseti největších akcií roku 2000 (+68,9 %) by nepřekonalo žádný z uvedených indexů. Naprostou katastrofou by byla investice do akcií Lucent Technologies, která by skončila ztrátou více než 90 % kapitálu. O moc lépe by si nevedl investor ani v případě firmy General Electric (-60,8 %). Ztrátový by byl i nákup Deutsche Telekom (-43,3 %) a NTT DoCoMo (-9,6 %).

Value investora přirozeně napadne otázka: „A jaké byly počáteční valuace?“ Cena je přeci to, co platíme, hodnota je to, co dostáváme. Cena i hodnota se od sebe mohou v čase značně lišit. Pokud bychom nakupovali při rozumných valuacích, tak bychom se mohli ztrátovým akciím vyhnout, nebo ne?

Úvaha zcela logická. Na příkladech níže si však ukážeme, proč pro rozhodování o investicích nestačí pouhý pohled na několik jednoduchých valuačních ukazatelů. Nízké valuační ukazatele totiž ještě nutně neznamenají, že je akcie podhodnocená a je tím pádem dobrou investicí. Stejně tak vysoké ukazatele nejsou nutně známkou předražené akcie. Investor by měl vždy dobře pochopit podnikání společnosti, posoudit její konkurenční výhodu, kvalitu managementu a nakonec odhadnout její skutečnou vnitřní hodnotu, kterou následně porovná s tržní cenou. Valuační ukazatele jsou jen pomocnou berličkou. Neříkají nám zhola nic o skutečné hodnotě společnosti.

Co nám tedy říkají data? Tabulka níže ukazuje výnos jednotlivých akcií a jejich počáteční valuační ukazatele P/E (cena akcie/zisk na akcii), P/S (cena akcie/tržby na akcii) a P/CF (cena akcie/cash-flow na akcii). Z těchto ukazatelů byl sestaven kombinovaný valuační indikátor a akcie byly následně seřazeny od statisticky nejlevnější až po statisticky nejdražší. Bohužel ne ke všem akciím se podařilo ukazatele dohledat.

Výsledky jsou zajímavé. Ze 7 akcií, u nichž bylo možné sestavit kombinovaný valuační indikátor, dosáhly druhého a třetího nejvyššího výnosu akcie s nejvyššími počátečními valuacemi. Naopak nulových či záporných výnosů dosáhly dvě akcie, které byly statisticky levné.

Jedinou společností, u níž vysoké počáteční valuace správně indikovaly mizerné budoucí výnosy, byla Cisco. Z valuačních ukazatelů je patrné, že se jednalo skutečně o extrém. Investoři byli ochotni platit za akcii 223 násobek jejich ročních zisků, 39 násobek jejich tržeb a 114 násobek jejich peněžních toků. Není proto překvapením, že po splasknutí technologické bubliny propadly akcie o 86 %. A to i přesto, že společnost Cisco zůstala nadále skvělou firmou a její tržby a zisky pokračovaly v následujících letech v růstu. Investoři však do ceny akcií v roce 2000 započítali zcela nerealistická očekávání, které firma samozřejmě nemohla naplnit.

Abychom byli zcela objektivní, tak výrazný propad akcií zažil i Microsoft (druhé největší valuace v žebříčku). Ten však v roce 2013 „chytil druhý dech“. I přesto nicméně překonala cena akcií své maximum z roku 2000 až o 17 let později!

Investice do akcií deseti největších firem roku 2010

V roce 2010 se mezi největšími společnostmi světa nacházelo několik ropných společností (dozvuk spekulací o peak oilu) a firmy z Číny (dozvuk populární vlny investování na rozvíjejících se trzích).

Z výsledků deseti největších firem roku 2010 je zřejmé, že World index (+187,3 %) tentokráte překonalo více firem. Byly to akcie společnosti Apple (+1960,6 %), Microsoft (+821,2 %) a Wal-Mart (+250,5 %). Index by překonalo dokonce i portfolio sestavené z deseti největších firem roku 2010 (výhradně díky extrémnímu růstu Applu a Microsoftu). Zbytek společností ze žebříčku by zůstal za indexem. Nejhůře si vedly firmy PetroChina (-58,1 %), Petrobras (-16,7 %), HSBC (-11,3 %) a Exxon Mobil (-10,3 %).

Tabulka valuací vypráví podobný příběh jako v případě firem z roku 2000. Tři ze čtyř nejvýnosnějších akcií uplynulých deseti let měly zároveň na počátku nejvyšší valuace. Naopak statisticky nejlevnější firmy dosáhly nejhorších výsledků. Čtyři z pěti nejlevnějších společností byly dokonce ve sledovaném období ztrátové. Výjimkou byla společnost Wal-Mart, která byla v roce 2010 statisticky nejlevnější a dosáhla třetího nejvyššího výnosu.

Závěr – svět není černobílý

Jsou akcie největších společností světa díky své velikosti automaticky špatnou investicí? To by bylo až příliš velké zjednodušení. I náš relativně malý vzorek z let 2000 a 2010 ukázal, že i největší společnosti světa jsou schopné v dlouhodobém horizontu porazit akciový index. Je sice pravdou, že jejich velikost je spíše protivětrem nadprůměrné výkonnosti, nicméně sama o sobě z nich ještě automaticky nedělá špatnou investici.

Historie nám nicméně zároveň ukazuje, jak obtížné je udržet se v žebříčku deseti největších firem světa. Řada dominantních společností z počátku osmdesátých či devadesátých let se do srovnání patrně již nikdy nevrátí. Buď nadobro zbankrotovaly, nebo se sloučily se svými konkurenty, případně značně poklesl význam oborů, v nichž podnikají.

A jakou roli hrají v rovnici výkonnosti valuace? Významnou. Cena je to, co platíme, hodnota je to, co dostáváme. Zaplatíme-li příliš vysokou kupní cenu, budou naše výnosy podprůměrné. Klíčovým slovem je nicméně hodnota. Samotný fakt, že má akcie nízké valuační ukazatele ještě neznamená, že jsme narazili na vynikající podhodnocenou investiční příležitost. Jedná-li se o společnost nízké kvality, mohou být nízké ukazatele zcela ospravedlnitelné. Stejně tak vysoké valuační ukazatele nutně neznamenají, že nemůže být aktuální cena akcií pod skutečnou vnitřní hodnotou společnosti.

Valuační ukazatele by proto neměly být nikdy jediným parametrem pro výběr dobré investice. Pomáhají nám však velmi rychle odhalit extrémy, kterým je třeba se vyhnout, a to z důvodu jejich nepříznivého poměru výnos/podstupované riziko.

Vzpomeňme na akcie Cisco na vrcholu spekulativní technologické bubliny v roce 2000. Akcie se obchodovaly za 223 násobek ročních zisků, 39 násobek tržeb a 114 násobek jejich peněžních toků. V takovém případě jsme nemuseli ani počítat vnitřní hodnotu firmy. Již z valuací bylo na první pohled zřejmé, jaký přehnaný optimismus investorů byl do cen započítán. Pravděpodobnost podprůměrné výkonnosti v budoucnu je v takových případech velmi vysoká, a to bez ohledu na kvalitu firmy. Připomeňme, že tržby i zisky Cisca po roce 2000 dále rostly. I přesto se však tržní cena akcie nikdy nevyšplhala na maxima z přelomu tisíciletí, a to ani po více než 20 letech.

Výběr budoucích vítězů není snadný. Konkurence je z pohledu investora jednou z nejničivějších sil kapitalismu. Není proto příliš velkým překvapením, že čím dál více vynikajících value investorů zdůrazňuje význam silné a dlouhodobě udržitelné konkurenční výhody. Pro mnohé je dokonce jedním z klíčových faktorů pro výběr dlouhodobých investic (např. Warren Buffett). Závěrem proto citát Benjamina Grahama, který bychom měli mít při investování do akcií vždy na paměti:

„Investment is most intelligent when it is most businesslike.“

The post Jsou největší firmy světa špatnou investicí? appeared first on Investice do akcií.

Hosté:

• James  Grant – zakladatel a editor Grant’s Interest Rate Observer
• Howard Marks – zakladatel Oaktree Capital Management
• H. Lawrence Culp, Jr. – CEO General Electric
• Dianne  K.  McKeever – CIO a zakladatelka Ides Capital Management
• Francisco García Paramés – CIO v Cobas Asset Management
• Evan Vanderveer – partner ve Vanshap Capital
• Mohnish Pabrai – zakladatel Pabrai Investment Funds
• Guy  Gottfried – zakladatel  Rational  Investment  Group
• William H. Browne – ředitel Tweedy, Browne Company

Program a stručné BIO vystupujících naleznete ZDE. Další videa z konference naleznete na stránkách ZDE.

George Athanassakos – Jedná se o konec value investování, nebo o začátek nové zlaté éry? (prezentace ZDE)

James Grant – Někdy máme špatnou dekádu

Howard Marks – Value investování – nový pohled (prezentace ZDE)

Francisco García Paramés – Některé akcie (obzvláště evropské), které by Ben Graham miloval (prezentace ZDE)

Evan Vanderveer (prezentace ZDE)

Mohnish Pabrai – Od Bena Grahama k Philu Fisherovi

Guy Gottfried – Value perspektiva ROI (prezentace ZDE)

The post Value Investing Conference 2021 – Na oslavu Bena Grahama ve světě, který zpochybňuje value investování appeared first on Investice do akcií.

„Benjamin Graham ve své knize Analýza cenných papírů definoval rozdíl mezi spekulací a investicí takto: Investiční operace je taková, která po důkladné analýze slibuje bezpečné zachování jistiny a odpovídající výnos. Operace, které nesplňují tyto požadavky, jsou spekulace.“

…

„Spekulace: Nebezpečná hra na hraně hazardu

Spekulativní chování lze charakterizovat jako vyhledávání operací na finančních trzích s velmi vysokým výnosovým potenciálem, který je však zároveň spojen s vysokou mírou podstupovaného rizika. Typickým rysem spekulativního chování je krátkodobý investiční horizont. Rozhodování o obchodech bývá impulzivní a jen výjimečně vychází z důkladné hloubkové fundamentální analýzy. Spekulant se orientuje především na tržní ceny a jejich pohyb v čase. O vnitřní hodnotu a správné ocenění podkladového aktiva se nezajímá. Často nakupuje za zcela nesmyslně vysoké ceny a doufá, že v budoucnu najde protistranu, jež bude ochotna zaplatit cenu ještě vyšší. Investiční rozhodování bývá postaveno na předpovědích a na odhadech chování ostatních účastníků finančních trhů. K běžným praktikám spekulanta například patří snaha o časování trhu. Cílem je určit cenová dna a vrcholy akcií, komodit, dluhopisů či jiných finančních instrumentů, odhadnout jejich budoucí směr a na pohybech profitovat. Výjimkou nejsou ani spekulace na základě „zaručených tipů“. Spekulant bývá velmi reaktivní. Rychlost své reakce považuje za hodně důležitý prvek úspěšného obchodování.

Mezi oblasti s vysokou koncentrací spekulativního chování se tradičně řadí trading založený na technické analýze. Jeho masovějšímu rozšíření napomohl v posledních letech rozvoj informačních technologií. Techničtí analytici jsou přesvědčeni, že na základě zkoumání vývoje cen v minulosti dokáží předpovídat vývoj cen v budoucnu. Své rozhodování opírají o technické indikátory, grafické formace, supporty, rezistence a jiné, na první pohled sofistikované ukazatele. Spekulativní chování jde často ruku v ruce s deriváty a pákovými produkty. Nadměrný růst nákladů spojený s příliš častým obchodováním je totiž nutné hradit z vyšších výnosů, kterých mnohdy nelze dosáhnout jinak

než s pomocí finanční páky. Pákový efekt v případě správného odhadu spekulanta násobí jeho zisky, špatný odhad naopak umocňuje ztráty, které mohou převýšit velikost vloženého kapitálu. Z obchodování se rázem stává volatilní rizikové dobrodružství, což je v přímém rozporu s konzervativním investováním, založeným na důkladné analýze a bezpečném zachování jistiny.

Spekulativní chování má jednu společnou příčinu. Vidinu rychlého zbohatnutí, a to bez ohledu na podstupované riziko, což je v přímém rozporu s filozofií value investování. Konzervativní, racionálně smýšlející investor se spekulacím obloukem vyhýbá. Spekulace ostatních na druhou stranu vítá, protože generují zajímavé investiční příležitosti.

Historie je plná neuvěřitelných příběhů, kdy se spekulativní chování vymklo kontrole a přerostlo ve spekulativní bublinu. Mezi nejznámější patří Tulipánová mánie, která zasáhla Holandsko ve třicátých letech sedmnáctého století. Na vrcholu bubliny bylo možné koupit za jednu cibulku tulipánu luxusní dům v Amsterdamu. Své by o spekulacích a iracionálním chování mohl vyprávět i fyzik Isaac Newton, který na akciích společnosti South See v průběhu osmnáctého století údajně prodělal své celoživotní úspory. Svou zkušenost okomentoval slovy: „Dokážu vypočítat pohyb hvězd, ale nikoliv šílenství lidí.“ Řadu příkladů máme i z nedávné minulosti. Například na vrcholu japonské akciové a nemovitostní bubliny v osmdesátých letech byla cena půdy pod císařským palácem v Tokiu vyšší než cena všech nemovitostí ve státě Kalifornie. Dále můžeme zmínit technologickou bublinu z přelomu tisíciletí či americký trh hypoték a nemovitostí, kdy všeobecné přesvědčení, že ceny domů v USA nemohou nikdy poklesnout, způsobilo v kombinaci s nezodpovědným úvěrováním bank a finančními inovacemi největší finanční světovou krizi od Velké deprese v roce 1929.

Investice: Zodpovědná alokace úspor

Investice vychází v pojetí value investování z důkladné fundamentální analýzy podkladového aktiva. Na základě konzervativního ocenění je stanovena skutečná reálná hodnota akcie, která je porovnána s tržní cenou nabízenou na burze. Pokud je cena dostatečně nízká, potom představuje akcie investiční příležitost. Hodnota akcie je pro investora naprosto klíčová, protože umožňuje určit, zda je cena skutečně nízká či vysoká. Cílem je dosažení přiměřeného výnosu s ohledem na podstupované riziko. Spekulant naproti tomu touží po rychlých, snadných a vysokých ziscích bez ohledu na podstupované riziko. Obchodování je pro spekulanta adrenalinovým dobrodružstvím trvajícím několik hodin, dnů, týdnů, maximálně měsíců. Investice jsou naproti tomu veskrze nudným vleklým procesem, který se táhne několik let. Velmi trefně je popsal držitel Nobelovy ceny za ekonomii Paul Samuelson, který řekl, že „investování by mělo být stejně zábavné jako sledování zasychání barvy či růstu trávy.“

Pokusme se přiblížit rozdíl na jednoduché analogii. Spekulant a investor cestují z Brna do Prahy. Využívají přitom dálnici a každý má možnost výběru dopravního prostředku. Spekulant volí silný závodní motocykl a hned za značkou jihomoravského města nabírá rychlost 180 km/h. Agresivně předjíždí, nedodržuje rychlost a výrazněji nezpomaluje ani v zúžených úsecích. Do cíle dorazí přibližně za hodinu a osm minut. Investor volí automobil. Je sice pomalejší, ale ve srovnání s motocyklem mnohem bezpečnější. Během jízdy nepřekročí maximální povolenou rychlost 130 km/h, dodržuje bezpečný odstup od vozidel a většinu času se drží v pravém jízdním pruhu. Do Prahy vjíždí něco málo po hodině a půl. Který ze způsobů cestování je dlouhodobě bezpečnější? Motocykl nám sice ušetří čas, ale čím častěji budeme trasu absolvovat, tím vyšší je pravděpodobnost, že se zabijeme. Automobil je sice pomalejší, ale zato mnohem bezpečnější a na místo určení nás opakovaně spolehlivě doveze. Navíc i v nejpesimističtějším scénáři v podobě nehody máme mnohem větší šanci přežít v autě. Podobné je to i při srovnání spekulace s investicí.

Většina spekulantů se při rozhodování o nákupu akcie zajímá primárně o tržní cenu. Vezmeme-li jim cenu, nezbude jim většinou nic jiného. Za zásadní považují její historický vývoj v čase, směr trhu a náladu investorů. Své rozhodnutí staví na predikcích různých proměnných. Přístup value investora je zcela opačný. Je přesvědčen, že v dlouhodobém horizontu odráží cena akcie vnitřní hodnotu společnosti a jeho dlouhodobou schopnost generovat zisky pro akcionáře. Krátkodobé fluktuace tržních cen vnímá jen jako šum a zdroj potenciálních investičních příležitostí. Snahou value investora je rozhodovat se racionálně, bez emocí a na základě konzervativní analýzy. Value investor se primárně orientuje na riziko, nikoli na výnos, jako je tomu v případě spekulanta. Disciplinovaně nakupuje až ve chvíli, kdy se tržní cena nachází dostatečně pod úrovní jeho odhadu vnitřní hodnoty. Spekulanta nezajímá skutečná hodnota akcie. Pro value investora je zcela zásadní. Nákup akcie vnímá jako zisk skutečného podílu na podnikání společnosti. Vidí sám sebe jako vlastníka celé firmy, a to i v případě, kdy drží pouze minoritní podíl.

Představme si sami sebe v situaci, kdy se rozhodneme podnikat a hodláme nakoupit společnost s ručením omezeným. V prvním kroku se nejspíše seznámíme s danou společností. Zjistíme, co firma vyrábí, kolik má zaměstnanců, ve kterých regionech působí, kdo jsou hlavní odběratelé a dodavatelé, a další nezbytné fundamentální informace. Ve druhé fázi zaměříme svou pozornost na její finanční výkazy. Seznámíme se s aktuální úrovní tržeb, zisků, dluhů a posoudíme schopnost podniku

generovat zisky v budoucnu. Jakmile získáme komplexní představu, rozhodneme o ceně, kterou stávajícímu majiteli za podnik nabídneme. Pokud ji akceptuje, potom patrně nebudeme hned druhý den zjišťovat, za jakou cenu bychom mohli společnost prodat někomu jinému. Jakmile však vstoupí do hry akciové trhy, které nám tuto možnost nabízejí, začneme se chovat zcela odlišně. Probouzí se v nás tendence ke spekulacím. Náhle jsme během jediného dne ochotni nakoupit a prodat ne jednu, ale hned několik akcií různých společností, a to bez jakékoliv znalosti firemních fundamentů. Dnem i nocí studujeme grafy, technické formace a indikátory, vytváříme složité matematické modely a obchodní systémy, s mikroskopickou přesností rozebíráme chování ostatních investorů, sledujeme sentiment trhu a snažíme se odhadnout jeho budoucí směr, hltáme kvanta makroekonomických statistik a predikcí, se zaujetím nasloucháme věštbám analytiků na CNBC a nakupujeme na základě jejich tipů. Rozdíl zde přitom kromě frekvence ocenění není v podstatě žádný. I na burze nakupujeme podíl na vlastnictví podniku. Bohužel pro nás však známe každý den cenu, za kterou můžeme svůj podíl ve společnosti (naše akcie) obratem prodat.

Linie oddělující spekulace od investic není vždy zcela zřejmá. Jak důkladná má být například analýza podkladového aktiva, abychom mohli s jistotou tvrdit, že se již jedná o investici, a ne o spekulaci? Jaký má být minimální investiční horizont? Spekulace nemusí přece být vždy jen krátkodobá a investice dlouhodobá. Existují dlouhodobé spekulace a stejně tak i krátkodobé investice. Někdy se zase naše investice může v čase proměnit ve spekulaci. Ostrá hranice není vždy zcela zřejmá. I přesto by však investor měl každé své investiční rozhodnutí konfrontovat s definicí Benjamina Grahama a zkusit posoudit, zda zvažovaný obchod skutečně splňuje podmínky rozumné konzervativní investice. V opačném případě či při jakýchkoli pochybách je lepší se obchodu raději vyhnout.“

Výše uvedená citace je z knihy Investice do akcií – Základy value investování (obsah knihy naleznete ZDE).

The post Spekulujete nebo investujete? Jaký je rozdíl? appeared first on Investice do akcií.

Společný prvek – splátky dluhů

Výsledek průzkumu je velmi zajímavý, obzvláště ta část, v níž se všechny generace nejvíce shodují. Největší procento dotazovaných napříč generacemi by použilo peníze na splacení dluhů. I když by patrně nebylo příliš těžké zpochybnit kvalitu či vypovídací hodnotu provedeného průzkumu, tak i přesto mne infografika zaujala. I přes jistou dávku skepse si myslím, že výsledky alespoň částečně doplňují mozaiku současného světa, ve kterém se rekordní dluhy mohou stát dříve či později obrovským problémem.

Podívejme se na poslední čísla. Institute of International Finance zveřejnil odhad výše globálního dluhu, který za posledních 10 let vzrostl o 70 bilionů USD na 237 bilionů USD (data ke konci roku 2017). Globální dluh k hrubému domácímu produktu se pohybuje na hrozivé úrovni 317,8 %. Pokud se zaměříme čistě na zadlužení domácností, potom zjistíme, že dluh domácností jako procento HDP vzrostl v rámci rozvinutých zemí na rekordní úrovně v Belgii, Kanadě, Francii, Lucembursku, Norsku, Švédsku a Švýcarsku. Spojené státy, ve kterých byl průzkum prováděn, v nejkritičtější kategorii zatím nefigurují.

A do čeho by investoly jednotlivé generace, kdyby nesplácely dluhy? Do nemovitostí. Z pohledu akciového investora je poměrně překvapující, jak malé procento dotázaných by peníze investovalo do akcií (Millenials 6,6 %. Gen X 8,1 %, Boomers 6,7 %). To je s ohledem na prudký růst akciových trhů a blížící se deváté výročí bull marketu poměrně překvapivě nízké číslo.

Kompletní infografiku s detailním rozborem čísel naleznete zde.  

Jak by jednotlivé generace investovaly 10 000 USD?

The post Jak by různé generace investovaly 10 000 USD? appeared first on Investice do akcií.

V předchozím článku jsme rozebrali základní třídy aktiv. Zároveň jsme naznačili, že ne všechna aktiva lze považovat za skutečné investice. Pojďme se nyní podívat, co tím bylo myšleno.

Co je investiční aktivum?

Samotný fakt, že lze do něčeho vložit peníze ještě nutně neznamená, že se jedná o investici. Domnívám se, že hlavním kritériem, pomocí kterého lze odlišit investiční aktivum od spekulativního je existence či absence peněžních toků. Pokud vybrané aktivum generuje v průběhu svého života nějaké peněžní toky (např. úrok v případě termínovaného vkladu, kupón u dluhopisů, nájem v případě nemovitostí či půdy, volné peněžní toky v případě firmy, atd.), potom je možné jej relativně konzervativně ocenit a určit jeho skutečnou hodnotu. Tato hodnota je pro nás jakýmsi pomyslným majákem, jehož kužel světla nám pomáhá v orientaci. Napoví nám, zda je cena aktiva příliš vysoko či nízko a pomůže nám při rozhodování o atraktivitě investice. Můžeme tedy říci, že je-li možné stanovit skutečnou hodnotu aktiva, jedná se o investiční aktivum.

Příklad v podobě státního dluhopisu

Existuje celá řada způsobů, jak lze oceňovat investice. Jednou z nejpoužívanějších a teoreticky nejsprávnějších metod je čistá současná hodnota. Ta nám říká, že hodnota aktiva je rovna současné hodnotě všech peněžních toků, které dané aktivum vygeneruje vlastníkům v průběhu svého života.

Představme si, že si stát hodlá půjčit od svých občanů na dva roky sto korun. Pro tyto účely vydá dvouletý dluhopis s 10 % kupónem. Po dvou letech investorům jejich půjčku vrátí. Nyní si položme otázku. Pokud požadujeme ze svých peněz minimální roční výnos na úrovni 5 %, jakou maximální cenu si můžeme dovolit zaplatit? Odpověď zní maximálně 109,3 Kč (Cena = 10/(1+5 %)^1 +110/(1+5 %)^2 = 109,3 Kč). V prvním roce obdržíme kupón ve výši 10 Kč (100 Kč*10 % = 10 Kč), který diskontujeme 5 % požadovaným výnosem (10/(1+5 %)^1). Ve druhém roce obdržíme opět kupón ve výši 10 Kč, ale tentokrát i našich 100 Kč, které jsme státu na začátku půjčili. Tuto částku opět diskontujeme 5 %, umocníme ovšem na druhou (110/(1+5 %)^2), protože se již jedná o druhý rok výpůjčky a my požadujeme v každém roce 5 % výnos.

Ocenění je v tomto případě relativně jednoduché. Přesně známe budoucí peněžní toky (úrok + konečnou splátku), které aktivum vygeneruje a zároveň víme i požadovanou výnosovou míru. Pokud zaplatíme vyšší cenu, bude náš celkový výnos nižší. V případě nižší ceny bude zase vyšší. Naprosto stejnou logiku můžeme použít v případě ocenění půdy, nemovitosti, akcií či jakéhokoliv jiného aktiva, které generuje peněžní toky.

Různá aktiva mají různě komplikované ocenění. Příčinou je naše neschopnost určit vždy naprosto přesně budoucí peněžní toky. V případě našeho dluhopisu byla situace zcela jasná. Budeme-li ale například odhadovat vývoj budoucích ročních nájmů z bytu, do kterého bychom rádi investovali, potom pracujeme s podstatně vyšší mírou nejistoty. V případě snahy odhadnout zisky akciové společnosti je situace ještě komplikovanější. Aby toho nebylo málo, tak navíc neznáme ani cenu, za níž budeme náš byt či akcii v budoucnu prodávat. Proto je v podobných případech mnohem obtížnější správně určit skutečnou hodnotu, kterou si dnes můžeme dovolit zaplatit (to je také jeden z mnoha důvodů, proč jsou ceny akcií v čase více rozkolísané než ceny dluhopisů). S jistou dávkou jistoty jsme však stále schopni alespoň určit cenové rozpětí, ve kterém se skutečná hodnota pohybuje.

Charakteristika spekulativního aktiva

Spekulativní aktiva na rozdíl od investičních aktiv peněžní toky negenerují. Nevyplácí úrok, nájem či dividendy. Konzervativní ocenění či stanovení skutečné hodnoty je zde proto extrémně obtížné či zcela nemožné. Tržní cena je určována výhradě v závislosti na aktuálním zájmu investorů/spekulantů a je naprosto neukotvená. Pokud je dané aktivum zrovna „v módě“, je populární, široce diskutované v médiích a tudíž je i v podvědomí široké veřejnosti, může poptávka prudce růst a s ní i tržní cena. Dočasná popularita vyvolává zájem širší veřejnosti, která začne nakupovat. Růst cen vzbuzuje čím dál větší pozornost a lidé jsou rázem ochotni platit stále vyšší a vyšší ceny. Vytváří se iluze atraktivních výnosů, která se dříve či později ukáže být dlouhodobě neudržitelná.

Jedním z příkladů z nedávné minulosti může být zlato, jehož cena se v roce 2011 vyšplhala po několika letech růstu až k hodnotě těsně pod úrovní 2 000 USD. Vzpomeňme na abnormální zájem ze strany novin, rádií či televizí, na boom nabídek investičního zlata, na všudypřítomné reklamy hlásající výkup zlatých šperků či na instalaci automatů na prodej zlatých slitků na vybraných světových letištích. Kov, o který se na začátku tisíciletí zajímala jen nepatrná hrstka finančního trhu, se rázem dostal na přední strany světových deníků. Nárůstu popularity odpovídal i růst ceny (Pozn. V roce 2011 bylo dosaženo několikaleté maximum. Cena zlata v průběhu následujících let propadla o více než 40 %). Dalším příkladem je Bitcoin.

Pokud aktivum negeneruje žádné peněžní toky a je-li jediným zdrojem našeho zisku potenciální růst ceny, potom je velmi obtížné určit spolehlivě jeho skutečnou hodnotu (jediným orientačním bodem mohou být v případě některých aktiv, které negenerují peněžní toky, produkční náklady). Při nákupu následně zákonitě nemáme ponětí, zda je naše nákupní cena vysoká či nízká. Doufáme, že tržní cena v budoucnu poroste a my dosáhneme zisku. Hrajeme tzv. „hru na většího blbce“. Při nákupu doufáme, že se v budoucnu najde blbec, který zaplatí za dané aktivum vyšší cenu, než jsme zaplatili my. Nemáme samozřejmě žádnou jistotu, že se tak stane, protože nemáme ponětí, jaké má vlastně dané aktivum hodnotu a jaká by měla být jeho skutečná „správná“ cena, protože aktivum nelze konzervativně ocenit. Jedná se o čirou spekulaci. Spekulativní aktiva jsou charakteristická tím, že jedinou možností jak dosáhnout zisku je růst tržní ceny.

Spekulativní aktiva a trh s uměním

Spousta čtenářů se mnou zajisté nebude souhlasit, ale domnívám se, že do kategorie spekulativních aktiv můžeme zařadit kromě zlata i další komodity a dále například obrazy, mince, známky, starožitnosti, baseballové či hokejové karty, historické automobily a jiné. Vezměme si příklad obrazů. Předtím, než budeme pokračovat, musím čtenáře upozornit, že trh s uměním je zcela mimo mou oblast působnosti. Porto mohou být některé z mých závěrů zavádějící či nepřesné. Jsem však přesvědčený, že stojí minimálně za úvahu.

V druhé polovině roku 2017 proletěla světem senzační zpráva o prodeji dosud nejdražšího obrazu. Jednalo se o dílo Leonarda Da Vinciho (Salvator Mundi), které změnilo majitele za neuvěřitelných 450 mil. dolarů. Tedy za cenu, za níž bychom si mohli koupit celou společnost Kofola či Fortuna. Byla cena přiměřená? Odhady před aukcí hovořily o hodnotě obrazu ve výši cca 100 mil. dolarů. Výsledná cena však byla několikanásobně vyšší. Domnívám se, že na otázku zdali byl obraz předražený či nikoliv ve skutečnosti není schopný nikdo se stoprocentní jistotou odpovědět. Bezesporu nám spousta expertů poskytne velmi ochotně své názory, ale nezpochybnitelně určit, zda má mít obraz cenu 300, 400 či 500 mil. dolarů není možné. Ocenění obrazů je totiž ve své podstatě spíše subjektivní než objektivní záležitostí a je tudíž typickou hrou na většího blbce. Jedná se o hledání kupujícího, který bude ochotný zaplatit za obraz cenu vyšší, než jsme při koupi zaplatili my. „Ocenění“ vyžaduje porovnání dat z velkého množství zdrojů (z aukčních síní, od kurátorů, majitelů galerií, konzultantů, analytiků, od soukromých sběratelů a dalších), odhad tržní poptávky, likvidity, trendů, budoucí produkce žijících autorů a řadu dalších faktorů, což je samo o sobě velmi obtížný úkol. I přesto však i po zvážení všech výše uvedených faktorů bude „ocenění“ vždy postaveno z velké míry na vodě a bude snadno napadnutelné.

Trh s uměním je subjektivní, netransparentní a často podléhá módním trendům. Ceny z privátních transakcí, které tvoří přibližně 53 % všech transakcí, jsou většinou veřejnosti neznámé. Informaci o ceně uměleckého díla získáme pouze bezprostředně po prodeji skrze aukční síně či po zveřejnění ceny privátní transakce, což se stává jednou za několik let. Na první pohled se tak může zdát, že jsou ceny uměleckých děl relativně stabilní a v průběhu času rostou. Důvodem této iluze je sporadické ocenění. Cenu díla známe pouze jednou za několik let. Domnívám se, že ve skutečnosti vlastník uměleckého díla drží v hlavě pořizovací cenu svého obrazu a zároveň má představu, za jakou cenu by byl ochotný obraz prodat. Pokud učiní na trhu nabídku a nikdo ji neakceptuje, potom většinou nesníží cenu (pokud není pod tlakem), ale vyčká (klidně i několik let), než bude někdo ochotný obraz za požadovanou cenu koupit.

Ceny uměleckých děl, podobně jako jiné třídy aktiv, v čase fluktuují. Díky sporadickému ocenění to však na první pohled není tak patrné jako u cenných papírů, které jsou oceňovány na denní bázi. O tom, že se cykličnost nevyhýbá ani světu umění, vypovídá například prudký pokles prodejů největších aukčních síní na světě (Sotheby’s, Christie’s nebo Phillips de Pury & Company) v letech 2000-2003 (technologická bublina na akciových trzích) a v letech 2008-2009 (finanční krize). Ještě výmluvnější je ale index uměleckých děl Artprice Global Index, který monitoruje prodeje největších aukčních síní světa. Z grafu je zřejmé, že ceny lze jen stěží označit za stabilní a sázku na umění za jistou „investici“.

Zdroj: https://www.artprice.com/

K podobným závěrům dospějeme i v případě dalších uměleckých indexů. K nejznámějším patří Mei Moses Art Index, jehož vývoj v letech 1875-2000 můžeme nalézt zde. V historii nalezneme hned několik až dvacetiletých období, kdy ceny uměleckých děl stagnovaly či dokonce klesaly.

Závěr

Pro investora je velmi důležité znát rozdíl mezi investiční a spekulativní třídou aktiv. Ne proto, že bychom se měli spekulativním třídám aktiv za všech okolností vyhýbat, ale měli bychom si být vždy vědomi, že se jedná o spekulativní aktivum, jehož skutečnou hodnotu lze jen stěží určit. Pokud se rozhodneme nakupovat spekulativní aktiva, potom by měla být vždy pouze doplňkem našeho celkového portfolia a nikdy ne jeho nosným pilířem. Vždy je navíc třeba mít na paměti, že v případě podobných aktiv neinvestujeme, ale spekulujeme, a tudíž můžeme přijít o značnou část našich peněz.

Tip: Předchozí díly naleznete níže, případně v rubrice Investiční akademie.

1. Proč investovat (část 1.)
2. Proč investovat (část 2.)
3. Magická síla složeného úročení – klíčový princip investování
4. Základní třídy aktiv aneb do čeho lze investovat?

The post Spekulativní vs. investiční aktiva – v čem je rozdíl? appeared first on Investice do akcií.

• Upozorňuje, že by investoři měli nakupovat vždy pouze akcie společností ze svého kruhu kompetencí, které dobře analyzovali.
• Pokud nemají dostatek znalostí či zkušeností, aby sami vybírali jednotlivé akcie, měli by nakoupit celý akciový index.
• Vysvětluje, že volatilita tržních cen akcií je podstatně větší než jejich skutečná vnitřní hodnota, která je v čase mnohem méně rozkolísaná. Výrazně větší výkyvy tržních cen následně vytváří příležitosti.
• Rozebírá otázku stop-lossů a načasování prodejů.
• Vysvětluje rozdíl mezi nákupem levné akcie společnosti bez výraznějšího růstu zisků a férově oceněné akcie společnosti s rostoucími zisky a dobrým managementem.
• Rozebírá svou investici v Rain Industries (Bloomberg ticker: RINDL:IN) a investiční příležitosti v nemovitostech v Indii.
• Odkazuje na nedávné vyjádření Bruce Flatta z Brookfield Asset Management (jeden z největších světových asset managerů v oblasti alternativních investic typu nemovitostí, infrastruktury, obnovitelných zdrojů a private equity) ohledně jeho strategie výběru nemovitostí a 3 zajímavých lokalit pro nákupy nemovitostí – Argentina, Brazílie a Indie.

Kdo je Monish Pabrai?

Monish Pabrai je Američan s indickými kořeny, který v mládí pracoval a podnikal v oblasti informačních technologií. V roce 1991 založil vlastní IT firmu TransTech, kterou v roce 2000 prodal přibližně za 20 miliónů dolarů. Následně jej zaujal úspěch legendárního investora Warrena Buffetta a Charlieho Mungera a rozhodl se, že se začne věnovat investování do akcií. Po vzoru investiční společnosti Buffetta založil v roce 1999 Pabrai Investment Funds a zaměřil se na value investování. Drží koncentrovaná portfolia složená z akcií několika málo firem. Otevřeně podporuje kopírování investičních přístupů a investic významných investorů ala Buffett, i když ve svých portfoliích se kopírování jiných investorů patrně ne zcela úplně drží a vybírá své vlastní akcie, které považuje za atraktivní. Co do výkonnosti překonal Monish americký akciový index S&P 500 od založení svého fondu hned několikanásobně. Je autorem dvou knih o investování s názvem „The Dhandho Investor: The Low – Risk Value Method to High Returns“ a „Mosaic: Perspectives on Investing“.

Tip: Část akciového portfolia Pabrai Investments naleznete zde. Další video s Monishem naleznete zde či v rubrice Videa. Odkazy na několik videí Bruce Flatta z Brookfield Asset Management naleznete:

• Rozhovor z prosince 2017 o investování a současných investičních příležitostech
• Rozhovor ze září 2017 o výzvách a příležitostech ve světě
• Rozhovor z května 2017 o příležitostech, rozvíjejících se trzích a USA
• Přehled vystoupení https://www.brookfield.com/en/news/in-the-news

The post Monish Pabrai o investování a současných příležitostech v Indii appeared first on Investice do akcií.

Video z roku 2006

Video z roku 2007

Video z roku 2008

Video z roku 2009

Video z roku 2013

Video z roku 2016

Kdo je Francis Chou?

Francis Chou je zakladatel a současný ředitel investiční společnosti Chou Associates Management, která ke konci roku 2016 obhospodařovala aktiva ve výši 620 milionů dolarů. V roce 1981, když pracoval jako technik pro telefonní společnost v Kanadě, založil Francis Chou investiční klub, který vytvořil základ pro jeho investiční společnost. Preferuje value investiční přístup s orientací na kvantitativně levné společnosti. Zaměřuje se především na levné firmy se solidním cash-flow, zisky, zdravou rozvahou a s potenciálem růstu do budoucna. Nakupuje pouze firmy, jejichž tržní cena leží hluboko pod úrovní jejich skutečné vnitřní hodnoty. Více o výkonnosti a investiční strategii fondů lze nalézt zde a zde. V roce 2005 získal Francis Chou ocenění za nejlepšího kanadského portfolio manažera desetiletí.

Tip: Část akciového portfolia Chou Associates naleznete zde. Přednášky s dalšími investory naleznete v rubrice Videa -> Videa – přednášky. Seznam významných value investorů a odkazů na jejich portfolia naleznete v rubrice Seznam value investorů. Seznam zajímavých value knih naleznete v sekci Knihy.

The post Francis Chou vysvětluje svůj value investiční přístup appeared first on Investice do akcií.

Value investoři top-down predikcím a makroekonomickým prognózám tradičně nepřikládají příliš velkou váhu, protože si velmi dobře uvědomují jejich procentuální (ne)úspěšnost, avšak i přesto nezaškodí si několik výhledů pro rok 2018 přečíst. Investor alespoň získá přehled o současném převládajícím tržním konsenzu. Následně si může v hlavě lépe utřídit, které jeho myšlenky jsou v rozporu s převládajícím názorem trhu (tzv. kontrariánské myšlení). Opomíjené a nenáviděné oblasti finančních trhů, které jsou nyní považovány řadou často krátkodobě smýšlejících institucionálních investorů za neatraktivní, mohou být pro investory s podstatně delším investičním horizontem zdrojem velmi zajímavých investičních příležitostí. Výhledy navíc často obsahují řadu velmi cenných fundamentálních informací a statistik, které stojí za pozornost. Mohou zároveň poukázat na některá důležitá rizika, která by ani bottom-up value investor neměl ignorovat.

V uplynulých týdnech zveřejnila své výhledy společnost Amundi (největší správce investic v Evropě) a jedna z největších investičních bank světa J.P.Morgan Chase. Jejich výhledy naleznete zde a zde + zde. Stručné shrnutí je hned na první stránce odkazu. Zároveň zde naleznete i detailní report, který je možné stáhnout ve formátu pdf.

Tip: Další novinky naleznete v sekci Novinky. Další zajímavé reporty lze nalézt na stránkách jednotlivých bank v rubrice Odkazy.

The post Výhled J.P.Morgan Chase a Amundi na rok 2018 appeared first on Investice do akcií.

Ve videu poukazuje na několik důležitých bodů:

• V dlouhodobém horizontu je value faktor nejdůležitější prvek určující výkonnost jednotlivých tříd aktiv.
• Čím delší je náš investiční horizont, tím důležitější jsou valuace.
• Fundamenty jsou mnohem stabilnější než tržní ceny. Vysoká rozkolísanost cen generuje investiční příležitosti.
• Zcela zásadní je dostatečně dlouhodobý investiční horizont.
• Aplikace value investování není ve své podstatě obtížná, je však problematická pro institucionální investory.
• Value investování dlouhodobě funguje!

Tip: Další zajímavá videa naleznete v rubrice Videa. Základní principy investování naleznete v rubrice Investiční akademie.

The post Proč důvěřovat dlouhodobému value investování? appeared first on Investice do akcií.

Banka J.P Morgan Chase připravila pro své klienty hlubší rozbor daňové reformy a všech jejich pozitiv a negativ. Stručné shrnutí naleznete zde, kompletní analýzu potom zde.

Jamie Dimon (CEO banky J.P.Morgan Chase) se v souvislosti s dopadem daňové reformy na chování podniků v USA domnívá, že se díky ní zvýší množství fúzí či akvizic, zpětných odkupů akcií a výplat dividend. Část firem patrně zvýší mzdy. Více naleznete zde.

Kdo je Ray Dalio?

Ray Dalio je zakladatel a portfolio manažer největšího hedge fondu na světě Bridgewater Associates. Proslul jednak svou výjimečnou výkonností, ale především pak svým konceptem tzv. „All weather portfolia“ (tedy portfolia do každého počasí), které by mělo zajistit investorům solidní výsledky v jakémkoliv ekonomickém prostředí (podrobný popis naleznete zde). V neposlední řadě upoutal pozornost světa financí svými ekonomickými principy, které ve zjednodušené podobě shrnul ve videu a detailněji pak v dokumentu na stránkách http://www.economicprinciples.org/. Při správě portfolia preferuje Dalio kombinaci diskrečních rozhodnutí portfolio manažera s algoritmizovanými rozhodnutími počítačů. Dalio je autorem knihy Principles: Life and Work.

Tip: Seznam významných value investorů a odkazů na jejich portfolia naleznete v rubrice Seznam value investorů. Seznam zajímavých value knih naleznete v sekci Knihy.

The post Daňová reforma v USA: zklamání Raye Dalia a detailní rozbor J.P.Morgan appeared first on Investice do akcií.