- Aktiva lze rozdělit na investiční a spekulativní.
- Hlavním rozdílem je existence či absence peněžních toků, na jejichž základě je možné aktivum konzervativně ocenit.
- Pokud aktivum negeneruje žádné peněžní toky a je-li jediným zdrojem zisku růst tržní ceny, potom je spolehlivé ocenění velmi obtížné a jedná se o spekulativní aktivum.
- Vždy je nutné důsledně rozlišovat mezi spekulativními a investičními aktivy.
- Pokud se rozhodneme pro spekulativní aktiva, potom by měla vždy tvořit pouze velmi malou část našeho celkového portfolia.
V předchozím článku jsme rozebrali základní třídy aktiv. Zároveň jsme naznačili, že ne všechna aktiva lze považovat za skutečné investice. Pojďme se nyní podívat, co tím bylo myšleno.
Co je investiční aktivum?
Samotný fakt, že lze do něčeho vložit peníze ještě nutně neznamená, že se jedná o investici. Domnívám se, že hlavním kritériem, pomocí kterého lze odlišit investiční aktivum od spekulativního je existence či absence peněžních toků. Pokud vybrané aktivum generuje v průběhu svého života nějaké peněžní toky (např. úrok v případě termínovaného vkladu, kupón u dluhopisů, nájem v případě nemovitostí či půdy, volné peněžní toky v případě firmy, atd.), potom je možné jej relativně konzervativně ocenit a určit jeho skutečnou hodnotu. Tato hodnota je pro nás jakýmsi pomyslným majákem, jehož kužel světla nám pomáhá v orientaci. Napoví nám, zda je cena aktiva příliš vysoko či nízko a pomůže nám při rozhodování o atraktivitě investice. Můžeme tedy říci, že je-li možné stanovit skutečnou hodnotu aktiva, jedná se o investiční aktivum.
Příklad v podobě státního dluhopisu
Existuje celá řada způsobů, jak lze oceňovat investice. Jednou z nejpoužívanějších a teoreticky nejsprávnějších metod je čistá současná hodnota. Ta nám říká, že hodnota aktiva je rovna současné hodnotě všech peněžních toků, které dané aktivum vygeneruje vlastníkům v průběhu svého života.
Představme si, že si stát hodlá půjčit od svých občanů na dva roky sto korun. Pro tyto účely vydá dvouletý dluhopis s 10 % kupónem. Po dvou letech investorům jejich půjčku vrátí. Nyní si položme otázku. Pokud požadujeme ze svých peněz minimální roční výnos na úrovni 5 %, jakou maximální cenu si můžeme dovolit zaplatit? Odpověď zní maximálně 109,3 Kč (Cena = 10/(1+5 %)^1 +110/(1+5 %)^2 = 109,3 Kč). V prvním roce obdržíme kupón ve výši 10 Kč (100 Kč*10 % = 10 Kč), který diskontujeme 5 % požadovaným výnosem (10/(1+5 %)^1). Ve druhém roce obdržíme opět kupón ve výši 10 Kč, ale tentokrát i našich 100 Kč, které jsme státu na začátku půjčili. Tuto částku opět diskontujeme 5 %, umocníme ovšem na druhou (110/(1+5 %)^2), protože se již jedná o druhý rok výpůjčky a my požadujeme v každém roce 5 % výnos.
Ocenění je v tomto případě relativně jednoduché. Přesně známe budoucí peněžní toky (úrok + konečnou splátku), které aktivum vygeneruje a zároveň víme i požadovanou výnosovou míru. Pokud zaplatíme vyšší cenu, bude náš celkový výnos nižší. V případě nižší ceny bude zase vyšší. Naprosto stejnou logiku můžeme použít v případě ocenění půdy, nemovitosti, akcií či jakéhokoliv jiného aktiva, které generuje peněžní toky.
Různá aktiva mají různě komplikované ocenění. Příčinou je naše neschopnost určit vždy naprosto přesně budoucí peněžní toky. V případě našeho dluhopisu byla situace zcela jasná. Budeme-li ale například odhadovat vývoj budoucích ročních nájmů z bytu, do kterého bychom rádi investovali, potom pracujeme s podstatně vyšší mírou nejistoty. V případě snahy odhadnout zisky akciové společnosti je situace ještě komplikovanější. Aby toho nebylo málo, tak navíc neznáme ani cenu, za níž budeme náš byt či akcii v budoucnu prodávat. Proto je v podobných případech mnohem obtížnější správně určit skutečnou hodnotu, kterou si dnes můžeme dovolit zaplatit (to je také jeden z mnoha důvodů, proč jsou ceny akcií v čase více rozkolísané než ceny dluhopisů). S jistou dávkou jistoty jsme však stále schopni alespoň určit cenové rozpětí, ve kterém se skutečná hodnota pohybuje.
Charakteristika spekulativního aktiva
Spekulativní aktiva na rozdíl od investičních aktiv peněžní toky negenerují. Nevyplácí úrok, nájem či dividendy. Konzervativní ocenění či stanovení skutečné hodnoty je zde proto extrémně obtížné či zcela nemožné. Tržní cena je určována výhradě v závislosti na aktuálním zájmu investorů/spekulantů a je naprosto neukotvená. Pokud je dané aktivum zrovna „v módě“, je populární, široce diskutované v médiích a tudíž je i v podvědomí široké veřejnosti, může poptávka prudce růst a s ní i tržní cena. Dočasná popularita vyvolává zájem širší veřejnosti, která začne nakupovat. Růst cen vzbuzuje čím dál větší pozornost a lidé jsou rázem ochotni platit stále vyšší a vyšší ceny. Vytváří se iluze atraktivních výnosů, která se dříve či později ukáže být dlouhodobě neudržitelná.
Jedním z příkladů z nedávné minulosti může být zlato, jehož cena se v roce 2011 vyšplhala po několika letech růstu až k hodnotě těsně pod úrovní 2 000 USD. Vzpomeňme na abnormální zájem ze strany novin, rádií či televizí, na boom nabídek investičního zlata, na všudypřítomné reklamy hlásající výkup zlatých šperků či na instalaci automatů na prodej zlatých slitků na vybraných světových letištích. Kov, o který se na začátku tisíciletí zajímala jen nepatrná hrstka finančního trhu, se rázem dostal na přední strany světových deníků. Nárůstu popularity odpovídal i růst ceny (Pozn. V roce 2011 bylo dosaženo několikaleté maximum. Cena zlata v průběhu následujících let propadla o více než 40 %). Dalším příkladem je Bitcoin.
Pokud aktivum negeneruje žádné peněžní toky a je-li jediným zdrojem našeho zisku potenciální růst ceny, potom je velmi obtížné určit spolehlivě jeho skutečnou hodnotu (jediným orientačním bodem mohou být v případě některých aktiv, které negenerují peněžní toky, produkční náklady). Při nákupu následně zákonitě nemáme ponětí, zda je naše nákupní cena vysoká či nízká. Doufáme, že tržní cena v budoucnu poroste a my dosáhneme zisku. Hrajeme tzv. „hru na většího blbce“. Při nákupu doufáme, že se v budoucnu najde blbec, který zaplatí za dané aktivum vyšší cenu, než jsme zaplatili my. Nemáme samozřejmě žádnou jistotu, že se tak stane, protože nemáme ponětí, jaké má vlastně dané aktivum hodnotu a jaká by měla být jeho skutečná „správná“ cena, protože aktivum nelze konzervativně ocenit. Jedná se o čirou spekulaci. Spekulativní aktiva jsou charakteristická tím, že jedinou možností jak dosáhnout zisku je růst tržní ceny.
Spekulativní aktiva a trh s uměním
Spousta čtenářů se mnou zajisté nebude souhlasit, ale domnívám se, že do kategorie spekulativních aktiv můžeme zařadit kromě zlata i další komodity a dále například obrazy, mince, známky, starožitnosti, baseballové či hokejové karty, historické automobily a jiné. Vezměme si příklad obrazů. Předtím, než budeme pokračovat, musím čtenáře upozornit, že trh s uměním je zcela mimo mou oblast působnosti. Porto mohou být některé z mých závěrů zavádějící či nepřesné. Jsem však přesvědčený, že stojí minimálně za úvahu.
V druhé polovině roku 2017 proletěla světem senzační zpráva o prodeji dosud nejdražšího obrazu. Jednalo se o dílo Leonarda Da Vinciho (Salvator Mundi), které změnilo majitele za neuvěřitelných 450 mil. dolarů. Tedy za cenu, za níž bychom si mohli koupit celou společnost Kofola či Fortuna. Byla cena přiměřená? Odhady před aukcí hovořily o hodnotě obrazu ve výši cca 100 mil. dolarů. Výsledná cena však byla několikanásobně vyšší. Domnívám se, že na otázku zdali byl obraz předražený či nikoliv ve skutečnosti není schopný nikdo se stoprocentní jistotou odpovědět. Bezesporu nám spousta expertů poskytne velmi ochotně své názory, ale nezpochybnitelně určit, zda má mít obraz cenu 300, 400 či 500 mil. dolarů není možné. Ocenění obrazů je totiž ve své podstatě spíše subjektivní než objektivní záležitostí a je tudíž typickou hrou na většího blbce. Jedná se o hledání kupujícího, který bude ochotný zaplatit za obraz cenu vyšší, než jsme při koupi zaplatili my. „Ocenění“ vyžaduje porovnání dat z velkého množství zdrojů (z aukčních síní, od kurátorů, majitelů galerií, konzultantů, analytiků, od soukromých sběratelů a dalších), odhad tržní poptávky, likvidity, trendů, budoucí produkce žijících autorů a řadu dalších faktorů, což je samo o sobě velmi obtížný úkol. I přesto však i po zvážení všech výše uvedených faktorů bude „ocenění“ vždy postaveno z velké míry na vodě a bude snadno napadnutelné.
Trh s uměním je subjektivní, netransparentní a často podléhá módním trendům. Ceny z privátních transakcí, které tvoří přibližně 53 % všech transakcí, jsou většinou veřejnosti neznámé. Informaci o ceně uměleckého díla získáme pouze bezprostředně po prodeji skrze aukční síně či po zveřejnění ceny privátní transakce, což se stává jednou za několik let. Na první pohled se tak může zdát, že jsou ceny uměleckých děl relativně stabilní a v průběhu času rostou. Důvodem této iluze je sporadické ocenění. Cenu díla známe pouze jednou za několik let. Domnívám se, že ve skutečnosti vlastník uměleckého díla drží v hlavě pořizovací cenu svého obrazu a zároveň má představu, za jakou cenu by byl ochotný obraz prodat. Pokud učiní na trhu nabídku a nikdo ji neakceptuje, potom většinou nesníží cenu (pokud není pod tlakem), ale vyčká (klidně i několik let), než bude někdo ochotný obraz za požadovanou cenu koupit.
Ceny uměleckých děl, podobně jako jiné třídy aktiv, v čase fluktuují. Díky sporadickému ocenění to však na první pohled není tak patrné jako u cenných papírů, které jsou oceňovány na denní bázi. O tom, že se cykličnost nevyhýbá ani světu umění, vypovídá například prudký pokles prodejů největších aukčních síní na světě (Sotheby’s, Christie’s nebo Phillips de Pury & Company) v letech 2000-2003 (technologická bublina na akciových trzích) a v letech 2008-2009 (finanční krize). Ještě výmluvnější je ale index uměleckých děl Artprice Global Index, který monitoruje prodeje největších aukčních síní světa. Z grafu je zřejmé, že ceny lze jen stěží označit za stabilní a sázku na umění za jistou „investici“.
Zdroj: https://www.artprice.com/
K podobným závěrům dospějeme i v případě dalších uměleckých indexů. K nejznámějším patří Mei Moses Art Index, jehož vývoj v letech 1875-2000 můžeme nalézt zde. V historii nalezneme hned několik až dvacetiletých období, kdy ceny uměleckých děl stagnovaly či dokonce klesaly.
Závěr
Pro investora je velmi důležité znát rozdíl mezi investiční a spekulativní třídou aktiv. Ne proto, že bychom se měli spekulativním třídám aktiv za všech okolností vyhýbat, ale měli bychom si být vždy vědomi, že se jedná o spekulativní aktivum, jehož skutečnou hodnotu lze jen stěží určit. Pokud se rozhodneme nakupovat spekulativní aktiva, potom by měla být vždy pouze doplňkem našeho celkového portfolia a nikdy ne jeho nosným pilířem. Vždy je navíc třeba mít na paměti, že v případě podobných aktiv neinvestujeme, ale spekulujeme, a tudíž můžeme přijít o značnou část našich peněz.
Tip: Předchozí díly naleznete níže, případně v rubrice Investiční akademie.