V předchozích článcích (rubrika Investiční akademie) jsme si představili základní třídy aktiv, jejich charakteristiky a uvedli rozdíl mezi spekulativními a investičními aktivy.  Zároveň jsme zdůraznili, že je dlouhodobě potřeba vybírat takové investice, které slibují výnosy převyšující inflaci. Nyní se na jednotlivé třídy aktiv podíváme z blízka a prozkoumáme jejich historické výkonnosti.

Reálné výnosy jednotlivých tříd aktiv

Graf níže znázorňuje dolarové reálné výnosy (Jedná se nominální výnos očištěný o inflaci. Pokud je tedy například nominální výnos 9 % a inflace 3 %, potom je reálný výnos 6 %.) vybraných aktiv za 117 let.

Zdroj: Credit Suisse Global Investment Returns Yearbook 2017: Summary Edition – Dimson, Marsh, Staunton; www.irrationalexuberance.com; www.onlygold.com; www.usda.com; FED; www.census.gov

Z grafu je patrné, že nejvyšší průměrné roční výnosy dosahují jednoznačně akcie. Americké akcie překonaly co výkonnosti světový průměr, přičemž v uplynulých 117 letech zhodnotily ročně o 6,4 % (9,3 % nominálně). To je vcelku pochopitelné, protože jsou to právě firmy, které jsou dlouhodobě hlavním motorem růstu každé ekonomiky. Na pomyslném druhém místě jsou dluhopisy s výkonností kolem 2 %. Třetí příčku obsadila zemědělská půda a budovy v USA, které zhodnotily v průměru o 1,4 %. Pokladniční poukázky, které lze zařadit mezi ekvivalenty hotovosti, překonaly inflaci o 0,8 % ročně.

Výkonnost posledních dvou aktiv bude pro mnohé možná překvapením. Zlato, jehož cena od počátku nového tisíciletí rostla o desítky procent, dokázalo v dlouhodobém horizontu překonat inflaci o pouhé půl procento. Nutno přiznat, že zde je situace zkreslená, protože americký dolar byl až do roku 1971 fixován na zlato. Cena žlutého kovu začala výrazně růst až po ukončení této fixace (od roku 1971 činí průměrné roční reálné zhodnocené 3,52 %). Možná ještě větším překvapením je ale průměrné zhodnocení nemovitostí (v tomto případě domů ve Spojených státech), které se pohybovalo pouhé 0,4 % nad úrovní inflace (nájmy nejsou brány v úvahu). Navzdory všeobecně rozšířenému mínění je tudíž z výsledků zřejmé, že ne všechny druhy nemovitostí jsou v dlouhodobém horizontu nutně dobrou investicí.

A jak si vedly komodity? Detailní údaje za 117 let se bohužel nepodařilo dohledat, nicméně Dylan Grice ze Societe Generale zkoumal v roce 2010 reálné zhodnocení komodit za více než 100 let a dospěl k názoru, že komodity nejsou dlouhodobě schopné překonávat inflaci (reálné zhodnocení kolem 0 %).

Výnosy a rozkolísanost cen

Výnosy jednotlivých tříd aktiv jsou v čase rozkolísané. Míra volatility se liší v závislosti na dané třídě aktiv. V obecné rovině na úrovni dlouhodobých průměrů platí, že čím vyšší výnos aktiva, tím vyšší rozkolísanost výnosů lze očekávat. Řečeno zjednodušeně, pokud vynášejí akcie dlouhodobě více než dluhopisy, potom musíme počítat s tím, že jejich roční zisky/ztráty budou mnohem více rozkolísané. V tabulce níže je uveden průměrný roční reálný výnos, maximální roční ztráta, zisk a standardní odchylka vybraných aktiv.

Zdroj: Credit Suisse Global Investment Returns Yearbook 2017: Summary Edition – Dimson, Marsh, Staunton

Informovaný investor

Historické výnosy jednotlivých tříd aktiv nám sice neříkají zhola nic o výnosech budoucích, nicméně jejich znalost je pro nás i přesto velmi důležitá, protože nám pomáhá ukotvit naše očekávání.

Uveďme si příklad. Americký akciový index S&P 500 zhodnotil od března 2009 do konce roku 2017 o 295,1 % (cca 16,9 % ročně). Jedná se o druhý nejdelší nepřetržitý růst akcií za posledních 90 let a zároveň o druhé největší celkové zhodnocení. Vyššího a delšího růstu jsme byli svědky pouze v průběhu devadesátých let, které skončily spekulativní bublinou technologických akcií. Dále víme, že se průměrný roční výnos amerických akciových trhů v uplynulých více než jedenácti dekádách pohyboval kolem 9,3 % ročně. Nyní si položme jednoduchou otázku. Jaká je pravděpodobnost, že se průměrný roční výnos akcií v následujících osmi letech bude pohybovat ve dvouciferných číslech?

Aniž bychom museli cokoliv propočítávat, tak pouhá znalost historie velí k vysoké míře opatrnosti. Pravděpodobnost dvouciferného zhodnocení je velmi nízká. Dokonce si troufám tvrdit, že se výnosy budou pohybovat hluboko pod historickým průměrem. S jistou dávkou nadsázky lze trhy přirovnat k pružině. Čím více ji natáhnete jedním směrem, tím více pak ustřelí směrem druhým a předchozí dlouhé období excelentních výnosů je vystřídáno obdobím podprůměrné výkonnosti (a vice versa). Investoři si ovšem bohužel až příliš často vytvářejí názory pouze na základě nedávné minulosti. Ty následně deformují jejich představy o normálu a mohou vést k velkým ztrátám. Pokud bychom například začali poprvé investovat v roce 2009, mohl by nám připadat vývoj v uplynulých letech jako normální. Historicky informovaný investor si však uvědomuje, že je zcela abnormální. Ještě horší je situace na trzích s dluhopisy. Americké dluhopisy se více než 30 let nachází v růstovém trendu. Většina současných investorů nikdy ve svém životě nezažila medvědí (klesající) trh dluhopisů, což také ovlivňuje i jejich chování na finančních trzích.

Závěr

Znalost historie a dlouhodobých výnosů jednotlivých tříd aktiv pomáhá nastavit rozumná očekávání. Umožňuje nám porovnat současné očekávané výnosy jednotlivých tříd aktiv s jejich dlouhodobými průměry a rozhodnout, zda jsou trhy vůči své vlastní historii drahé či levné. Následně můžeme hledat fundamentální příčiny, proč tomu tak je a zda jsou současné úrovně ospravedlnitelné či nikoliv.

Tip: Předchozí díly naleznete níže, případně v rubrice Investiční akademie.

1. Proč investovat (část 1.)
2. Proč investovat (část 2.)
3. Magická síla složeného úročení – klíčový princip investování
4. Základní třídy aktiv aneb do čeho lze investovat?
5. Spekulativní vs. investiční aktiva – v čem je rozdíl?

The post Jaké třídy aktiv vynášejí nejvíce? appeared first on Investice do akcií.

V předchozím článku jsme rozebrali základní třídy aktiv. Zároveň jsme naznačili, že ne všechna aktiva lze považovat za skutečné investice. Pojďme se nyní podívat, co tím bylo myšleno.

Co je investiční aktivum?

Samotný fakt, že lze do něčeho vložit peníze ještě nutně neznamená, že se jedná o investici. Domnívám se, že hlavním kritériem, pomocí kterého lze odlišit investiční aktivum od spekulativního je existence či absence peněžních toků. Pokud vybrané aktivum generuje v průběhu svého života nějaké peněžní toky (např. úrok v případě termínovaného vkladu, kupón u dluhopisů, nájem v případě nemovitostí či půdy, volné peněžní toky v případě firmy, atd.), potom je možné jej relativně konzervativně ocenit a určit jeho skutečnou hodnotu. Tato hodnota je pro nás jakýmsi pomyslným majákem, jehož kužel světla nám pomáhá v orientaci. Napoví nám, zda je cena aktiva příliš vysoko či nízko a pomůže nám při rozhodování o atraktivitě investice. Můžeme tedy říci, že je-li možné stanovit skutečnou hodnotu aktiva, jedná se o investiční aktivum.

Příklad v podobě státního dluhopisu

Existuje celá řada způsobů, jak lze oceňovat investice. Jednou z nejpoužívanějších a teoreticky nejsprávnějších metod je čistá současná hodnota. Ta nám říká, že hodnota aktiva je rovna současné hodnotě všech peněžních toků, které dané aktivum vygeneruje vlastníkům v průběhu svého života.

Představme si, že si stát hodlá půjčit od svých občanů na dva roky sto korun. Pro tyto účely vydá dvouletý dluhopis s 10 % kupónem. Po dvou letech investorům jejich půjčku vrátí. Nyní si položme otázku. Pokud požadujeme ze svých peněz minimální roční výnos na úrovni 5 %, jakou maximální cenu si můžeme dovolit zaplatit? Odpověď zní maximálně 109,3 Kč (Cena = 10/(1+5 %)^1 +110/(1+5 %)^2 = 109,3 Kč). V prvním roce obdržíme kupón ve výši 10 Kč (100 Kč*10 % = 10 Kč), který diskontujeme 5 % požadovaným výnosem (10/(1+5 %)^1). Ve druhém roce obdržíme opět kupón ve výši 10 Kč, ale tentokrát i našich 100 Kč, které jsme státu na začátku půjčili. Tuto částku opět diskontujeme 5 %, umocníme ovšem na druhou (110/(1+5 %)^2), protože se již jedná o druhý rok výpůjčky a my požadujeme v každém roce 5 % výnos.

Ocenění je v tomto případě relativně jednoduché. Přesně známe budoucí peněžní toky (úrok + konečnou splátku), které aktivum vygeneruje a zároveň víme i požadovanou výnosovou míru. Pokud zaplatíme vyšší cenu, bude náš celkový výnos nižší. V případě nižší ceny bude zase vyšší. Naprosto stejnou logiku můžeme použít v případě ocenění půdy, nemovitosti, akcií či jakéhokoliv jiného aktiva, které generuje peněžní toky.

Různá aktiva mají různě komplikované ocenění. Příčinou je naše neschopnost určit vždy naprosto přesně budoucí peněžní toky. V případě našeho dluhopisu byla situace zcela jasná. Budeme-li ale například odhadovat vývoj budoucích ročních nájmů z bytu, do kterého bychom rádi investovali, potom pracujeme s podstatně vyšší mírou nejistoty. V případě snahy odhadnout zisky akciové společnosti je situace ještě komplikovanější. Aby toho nebylo málo, tak navíc neznáme ani cenu, za níž budeme náš byt či akcii v budoucnu prodávat. Proto je v podobných případech mnohem obtížnější správně určit skutečnou hodnotu, kterou si dnes můžeme dovolit zaplatit (to je také jeden z mnoha důvodů, proč jsou ceny akcií v čase více rozkolísané než ceny dluhopisů). S jistou dávkou jistoty jsme však stále schopni alespoň určit cenové rozpětí, ve kterém se skutečná hodnota pohybuje.

Charakteristika spekulativního aktiva

Spekulativní aktiva na rozdíl od investičních aktiv peněžní toky negenerují. Nevyplácí úrok, nájem či dividendy. Konzervativní ocenění či stanovení skutečné hodnoty je zde proto extrémně obtížné či zcela nemožné. Tržní cena je určována výhradě v závislosti na aktuálním zájmu investorů/spekulantů a je naprosto neukotvená. Pokud je dané aktivum zrovna „v módě“, je populární, široce diskutované v médiích a tudíž je i v podvědomí široké veřejnosti, může poptávka prudce růst a s ní i tržní cena. Dočasná popularita vyvolává zájem širší veřejnosti, která začne nakupovat. Růst cen vzbuzuje čím dál větší pozornost a lidé jsou rázem ochotni platit stále vyšší a vyšší ceny. Vytváří se iluze atraktivních výnosů, která se dříve či později ukáže být dlouhodobě neudržitelná.

Jedním z příkladů z nedávné minulosti může být zlato, jehož cena se v roce 2011 vyšplhala po několika letech růstu až k hodnotě těsně pod úrovní 2 000 USD. Vzpomeňme na abnormální zájem ze strany novin, rádií či televizí, na boom nabídek investičního zlata, na všudypřítomné reklamy hlásající výkup zlatých šperků či na instalaci automatů na prodej zlatých slitků na vybraných světových letištích. Kov, o který se na začátku tisíciletí zajímala jen nepatrná hrstka finančního trhu, se rázem dostal na přední strany světových deníků. Nárůstu popularity odpovídal i růst ceny (Pozn. V roce 2011 bylo dosaženo několikaleté maximum. Cena zlata v průběhu následujících let propadla o více než 40 %). Dalším příkladem je Bitcoin.

Pokud aktivum negeneruje žádné peněžní toky a je-li jediným zdrojem našeho zisku potenciální růst ceny, potom je velmi obtížné určit spolehlivě jeho skutečnou hodnotu (jediným orientačním bodem mohou být v případě některých aktiv, které negenerují peněžní toky, produkční náklady). Při nákupu následně zákonitě nemáme ponětí, zda je naše nákupní cena vysoká či nízká. Doufáme, že tržní cena v budoucnu poroste a my dosáhneme zisku. Hrajeme tzv. „hru na většího blbce“. Při nákupu doufáme, že se v budoucnu najde blbec, který zaplatí za dané aktivum vyšší cenu, než jsme zaplatili my. Nemáme samozřejmě žádnou jistotu, že se tak stane, protože nemáme ponětí, jaké má vlastně dané aktivum hodnotu a jaká by měla být jeho skutečná „správná“ cena, protože aktivum nelze konzervativně ocenit. Jedná se o čirou spekulaci. Spekulativní aktiva jsou charakteristická tím, že jedinou možností jak dosáhnout zisku je růst tržní ceny.

Spekulativní aktiva a trh s uměním

Spousta čtenářů se mnou zajisté nebude souhlasit, ale domnívám se, že do kategorie spekulativních aktiv můžeme zařadit kromě zlata i další komodity a dále například obrazy, mince, známky, starožitnosti, baseballové či hokejové karty, historické automobily a jiné. Vezměme si příklad obrazů. Předtím, než budeme pokračovat, musím čtenáře upozornit, že trh s uměním je zcela mimo mou oblast působnosti. Porto mohou být některé z mých závěrů zavádějící či nepřesné. Jsem však přesvědčený, že stojí minimálně za úvahu.

V druhé polovině roku 2017 proletěla světem senzační zpráva o prodeji dosud nejdražšího obrazu. Jednalo se o dílo Leonarda Da Vinciho (Salvator Mundi), které změnilo majitele za neuvěřitelných 450 mil. dolarů. Tedy za cenu, za níž bychom si mohli koupit celou společnost Kofola či Fortuna. Byla cena přiměřená? Odhady před aukcí hovořily o hodnotě obrazu ve výši cca 100 mil. dolarů. Výsledná cena však byla několikanásobně vyšší. Domnívám se, že na otázku zdali byl obraz předražený či nikoliv ve skutečnosti není schopný nikdo se stoprocentní jistotou odpovědět. Bezesporu nám spousta expertů poskytne velmi ochotně své názory, ale nezpochybnitelně určit, zda má mít obraz cenu 300, 400 či 500 mil. dolarů není možné. Ocenění obrazů je totiž ve své podstatě spíše subjektivní než objektivní záležitostí a je tudíž typickou hrou na většího blbce. Jedná se o hledání kupujícího, který bude ochotný zaplatit za obraz cenu vyšší, než jsme při koupi zaplatili my. „Ocenění“ vyžaduje porovnání dat z velkého množství zdrojů (z aukčních síní, od kurátorů, majitelů galerií, konzultantů, analytiků, od soukromých sběratelů a dalších), odhad tržní poptávky, likvidity, trendů, budoucí produkce žijících autorů a řadu dalších faktorů, což je samo o sobě velmi obtížný úkol. I přesto však i po zvážení všech výše uvedených faktorů bude „ocenění“ vždy postaveno z velké míry na vodě a bude snadno napadnutelné.

Trh s uměním je subjektivní, netransparentní a často podléhá módním trendům. Ceny z privátních transakcí, které tvoří přibližně 53 % všech transakcí, jsou většinou veřejnosti neznámé. Informaci o ceně uměleckého díla získáme pouze bezprostředně po prodeji skrze aukční síně či po zveřejnění ceny privátní transakce, což se stává jednou za několik let. Na první pohled se tak může zdát, že jsou ceny uměleckých děl relativně stabilní a v průběhu času rostou. Důvodem této iluze je sporadické ocenění. Cenu díla známe pouze jednou za několik let. Domnívám se, že ve skutečnosti vlastník uměleckého díla drží v hlavě pořizovací cenu svého obrazu a zároveň má představu, za jakou cenu by byl ochotný obraz prodat. Pokud učiní na trhu nabídku a nikdo ji neakceptuje, potom většinou nesníží cenu (pokud není pod tlakem), ale vyčká (klidně i několik let), než bude někdo ochotný obraz za požadovanou cenu koupit.

Ceny uměleckých děl, podobně jako jiné třídy aktiv, v čase fluktuují. Díky sporadickému ocenění to však na první pohled není tak patrné jako u cenných papírů, které jsou oceňovány na denní bázi. O tom, že se cykličnost nevyhýbá ani světu umění, vypovídá například prudký pokles prodejů největších aukčních síní na světě (Sotheby’s, Christie’s nebo Phillips de Pury & Company) v letech 2000-2003 (technologická bublina na akciových trzích) a v letech 2008-2009 (finanční krize). Ještě výmluvnější je ale index uměleckých děl Artprice Global Index, který monitoruje prodeje největších aukčních síní světa. Z grafu je zřejmé, že ceny lze jen stěží označit za stabilní a sázku na umění za jistou „investici“.

Zdroj: https://www.artprice.com/

K podobným závěrům dospějeme i v případě dalších uměleckých indexů. K nejznámějším patří Mei Moses Art Index, jehož vývoj v letech 1875-2000 můžeme nalézt zde. V historii nalezneme hned několik až dvacetiletých období, kdy ceny uměleckých děl stagnovaly či dokonce klesaly.

Závěr

Pro investora je velmi důležité znát rozdíl mezi investiční a spekulativní třídou aktiv. Ne proto, že bychom se měli spekulativním třídám aktiv za všech okolností vyhýbat, ale měli bychom si být vždy vědomi, že se jedná o spekulativní aktivum, jehož skutečnou hodnotu lze jen stěží určit. Pokud se rozhodneme nakupovat spekulativní aktiva, potom by měla být vždy pouze doplňkem našeho celkového portfolia a nikdy ne jeho nosným pilířem. Vždy je navíc třeba mít na paměti, že v případě podobných aktiv neinvestujeme, ale spekulujeme, a tudíž můžeme přijít o značnou část našich peněz.

Tip: Předchozí díly naleznete níže, případně v rubrice Investiční akademie.

1. Proč investovat (část 1.)
2. Proč investovat (část 2.)
3. Magická síla složeného úročení – klíčový princip investování
4. Základní třídy aktiv aneb do čeho lze investovat?

The post Spekulativní vs. investiční aktiva – v čem je rozdíl? appeared first on Investice do akcií.

V předchozích dílech Investiční akademie jsme si vysvětlili dva základní důvody proč investovat (zde a zde) a popsali důležitý princip složeného úročení (zde). Nyní se podíváme na čtyři hlavní třídy aktiv, které představují komplexní (avšak nikoliv kompletní) výčet našich investičních možností. Seznam sice není úplný, ale pro začátek je dostačující.

Rozdělení aktiv

Třída aktiv je pojem označující skupinu investic s podobnými charakteristikami. Aktiva můžeme rozdělit do čtyř základních tříd – hotovost a její ekvivalenty, dluhopisy, akcie a alternativní investice.

Hotovost a její ekvivalenty

Za hotovost a její ekvivalenty nejčastěji považujeme vklady na bankovních účtech (většinou vklady na viděnou), termínované vklady (vklady s předem vymezenou dobou uložení peněz v bance a přesně stanoveným úrokem), depozitní certifikáty, státní pokladniční poukázky (krátkodobá půjčka státu se splatností do 1 roku) či komerční papíry (krátkodobé půjčky podnikům se splatností do 1 roku, v ČR nejsou příliš běžné).

Hotovost si najde v menší či větší míře své místo v každém portfoliu. Z dlouhodobého hlediska má však jednu obrovskou nevýhodu. Její výnos je relativně nízký, a proto drží velmi obtížně krok s inflací. Není proto vhodná pro dlouhodobé investování. Na druhou stranu je bezpečná a vysoce likvidní. Stává se neocenitelným aktivem v dobách spekulativních bublin, kdy mohou být jiné třídy aktiv předražené. Poskytuje totiž po nezbytně dlouhou dobu bezpečný přístav pro naše jmění, a to do chvíle, než se na trzích znovu objeví dostatečně atraktivní investiční příležitosti. Fyzické osoby mají navíc často ve srovnání s finančními institucemi podstatně lépe úročené spořicí účty, které svou výkonností často překonávají i dluhopisy. K dalším výhodám patří pojištění vkladů. Vklady (včetně úroků) u bank, stavebních spořitelen a družstevních záložen jsou ze zákona pojištěny. Pokud není některá z výše uvedených institucí schopna dostát svým závazkům, vyplatí Fond pojištění vkladů všem fyzickým a částečně i právnickým osobám 100 % jejich vkladů, a to až do výše 100 000 EUR. Z hlediska bezpečnosti jsou tudíž vklady do sto tisíc eur ekvivalentem státních dluhopisů, a to bez ohledu na kreditní kvalitu banky, u níž jsou uloženy.

Dluhopisy

Dluhopisy jsou cenné papíry, které nám zaručují splacení dlužné částky, kterou jsme protistraně půjčili a případně i vyplacení předem stanovených výnosů (kupónů). Dluhopisy využívají nejčastěji státy, územní samosprávní celky a firmy, které si pomocí nich zajišťují své financování, aniž by si musely půjčovat od bank. Nejčastěji se setkáváme s dluhopisy s fixním kupónem, které vyplácejí držiteli na pravidelné bázi (půlroční, roční) výnos v podobě kupónu. Typickým příkladem může být český státní dluhopis splatný v roce 2030, který platí pravidelný roční kupón ve výši 0,95 % a má nominální hodnotu 10 000 Kč. Pokud by byl emitován za nominální hodnotu, potom bychom koupí jednoho dluhopisu půjčili státu 10 000 Kč. Stát by nám z této částky každý rok platil úrok ve výši 0,95% a v roce 2030 by nám navíc splatil i našich 10 000 Kč, které jsme mu na začátku půjčili. Jako u jakékoliv jiné půjčky, tak i u investice do dluhopisů riskujeme, že nám dlužník naše peníze nevrátí. Může totiž zbankrotovat. Schopnost dlužníka splácet své závazky vyjadřuje tzv. rating dluhopisu, který vydávají renomované ratingové agentury (nejznámější Moody´s, Fitch, Standard&Poors). Rating je orientačním ukazatelem, který vypovídá o kvalitě emitenta. Na základě ratingu můžeme dluhopisy dělit do dvou základních kategorií – investiční a spekulativní.

Variací dluhopisů je nepřeberné množství. Jako příklad uveďme jen některé. Například kupón dluhopisu nemusí být vždy fixní, ale může být i proměnlivý či dokonce žádný. V případě proměnlivého kupónu je navázán na nějakou referenční sazbu, která se v čase mění a s ní i výše vypláceného kupónu. Dluhopisy s nulovým kupónem zase investor nakupuje na počátku se slevou vůči částce, kterou musí dlužník splácet. Tato sleva pak při splacení představuje výnos investora (např. Dluhopis, v rámci kterého se nám dlužník zavázal zaplatit za 3 roky 100 Kč, nakoupíme jen za 90 Kč. Deset korun představuje náš celkový výnos.). S konvertibilním dluhopisem je zase kromě tradičních práv spojeno v době splatnosti i právo na výměnu za akcie. V neposlední řadě je třeba zmínit hypoteční zástavní listy, což jsou dluhopisy, které jsou kryty pohledávkami z hypoték a jsou proto tradičně velmi bezpečné.

Zdrojem zisku z dluhopisů jsou nejčastěji kupóny. Pokud se však investor rozhodne prodat dluhopis před splatností, může realizovat i zisk z pohybu ceny (např. nakoupil dluhopis za cenu nižší než je cena v době prodeje + samozřejmě získal i kupóny za dobu, po kterou dluhopis držel).

Dluhopisy patří mezi základní investiční instrumenty, z nichž se tvoří diverzifikovaná portfolia. Díky své relativní bezpečnosti často doplňují jiné třídy aktiv, čímž přispívají ke snížení celkového rizika a rozkolísanosti výnosů v čase.

Akcie

Třetí základní třídou aktiv jsou akcie. Jedná se o majetkové cenné papíry, po jejichž nákupu se stává investor částečným vlastníkem podniku. Akcie zaručuje majiteli tři klíčová práva – právo na podíl na zisku (nejčastěji v podobě dividendy), hlasovací právo na valné hromadě společnosti a právo na likvidačním zůstatku v případě bankrotu společnosti. Akcionář neručí za závazky společnosti.

Zdrojem výnosů z akcií jsou dividendy a/nebo růst tržní ceny akcie. Pokud bychom například 31.10.2016 nakoupili akcie společnosti Apple, potom bychom zaplatili 111,57 USD za kus. O rok později dne 27.10.2017 vzrostla cena akcií na 163,05 USD. Pokud bychom tedy akcii prodali, potom by náš zisk z růstu ceny (bez poplatků, daní a dividend) činil 51,48 USD. Akcie v průběhu roku vyplatila navíc dividendy ve výši 2,4 USD na kus. Ty jsou našim dalším zdrojem příjmů.

Výnosy akcií překonávají v dlouhodobém horizontu výkonnost hotovosti i dluhopisů. Jsou však podstatně rozkolísanější. Roční zisky a ztráty se mohou klidně pohybovat v řádu desítek procent. Zároveň jsou však v dlouhodobém horizontu jednou z nejlepších tříd aktiv, která svou výkonností hravě překonává inflaci. Při investicích do akcií je však na rozdíl od dluhopisů potřeba počítat s mnohem delším investičním horizontem. Pokud si nemůžeme dovolit investovat do akcií minimálně na dobu 5-7 let, potom uděláme lépe, když se jim obloukem vyhneme. Protože čím kratší dobu můžeme držet své peníze zainvestované v akciích, tím vyšší je šance, že můžeme přijít o část svých vložených prostředků.

Proč jsou akcie rizikovější než dluhopisy? Kromě podstatně vyšší rozkolísanosti výnosů je jedním z důležitých důvodů i tzv. seniorita cenných papírů při případném bankrotu společnosti. Pokud se akciová společnost ocitne v likvidaci, potom je její zbývající majetek rozprodán a z prodeje jsou uspokojeny jednotlivé subjekty a držitelé cenných papírů v závislosti na tzv. senioritě. Jako první mají většinou nárok na majetek banky a držitelé dluhopisů, protože jsou v pomyslné pyramidě seniority na předních místech. Až ve chvíli, kdy jsou uspokojeny jejich pohledávky, přichází řada na juniorní cenné papíry, mezi které lze zařadit i akcie. Akcionáři tak bohužel stojí se svými nároky v pomyslné řadě až jako poslední.

Ve světě je více než 43 500 veřejně obchodovaných akcií. Každý z nás má tudíž možnost stát se alespoň částečným vlastníkem desítek až stovek firem z různých koutů světa a může se tak podílet na jejich podnikatelském úspěchu. Zaujal nás nový iPhone či IPod? Můžeme si nakoupit akcie firmy Apple. Máme rádi Coca-Colu, chodíme pravidelně do kaváren Starbucks, McDonaldu či KFC? Proč se nepodívat na jejich akcie? Rozčiluje nás neustálý růst cen elektřiny či benzínu? Zauvažujme nad akciemi elektrárenské společnosti ČEZ či provozovatele benzínových stanic OMV. Nedokážeme si představit život bez cigaretky a popelníčku? Zkusme zapřemýšlet nad kompenzací našich výdajů na cigarety prostřednictvím investice do výrobců cigaret naší oblíbené značky (např. Philip Morris).

Co když si ale při výběru jednotlivých akcií nevěříme? I potom existují relativně elegantní možnosti, jak investovat do akcií. Můžeme si například koupit rovnou podíl v 500 nejvýznamnějších firmách USA prostřednictvím akciového indexu S&P 500 (nákupem tzv. indexového ETF). Index navíc dlouhodobě kopíruje vývoj americké ekonomiky, takže nákupem zároveň sázíme na růst největší ekonomiky světa. Ale proč nejít ještě dál? Proč si rovnou nekoupit podíl ve více než 1 600 veřejně obchodovaných společností z celého světa? I zde existuje jednoduché a levné řešení, a to v podobě nákupu tzv. World indexu, tedy globálního indexu, který obsahuje akcie nejvýznamnější firem z 23 zemí světa (opět skrze ETF).

Akcie jsou jedním z nejlepších dlouhodobých investičních nástrojů pro růst hodnoty našeho jmění, které by jej zároveň měly úspěšně ochránit před inflací. Měly by být proto základním stavebním kamenem všech dlouhodobých portfolií!

Alternativní investice

Poslední třídou aktiv, v níž se schová vše ostatní, jsou alternativní investice. Aktiva zde můžeme rozdělit na reálná a finanční. K reálným patří již tradičně zlato, komodity, nemovitosti či pozemky, ale kupříkladu i exotičtější oblasti typu starožitností, uměleckých děl, mincí, vín či známek. Mezi finanční aktiva lze zařadit private equity fondy, což jsou fondy zaměřené na nákupy společností, které nejsou veřejně obchodovány na žádné burze cenných papírů. Fondy mají řadu rozličných investičních strategií. Některé se zaměřují na nákupy nově vznikajících firem (tzv. start-upů), jiné zase na společnosti v restrukturalizacích či na růstové firmy v rychle se rozvíjejících odvětvích ekonomiky. Obdobou private equity fondů jsou private debt fondy, které nekupují podíly v jednotlivých firmách, ale pouze jim pomáhají s financováním prostřednictvím půjček. Hedge fondy jsou co do investičních strategií asi nejméně regulovanými subjekty s největší mírou volnosti v rozhodování. Mohou investovat napříč všemi třídami aktiv do libovolných investičních instrumentů bez omezení. Mohou spekulovat na růst či pokles cen akcií, dluhopisů, komodit, měn či jakýchkoliv jiných aktiv. Mohou využívat finanční páky, tedy využít půjčky, aby zvýšily celkový výnos investic. Jejich cílem je často poskytnout výnosy, které nejsou příliš korelovány s výnosy tradičních tříd aktiv. Nejčastěji využívají kombinace spekulací na růst i pokles cen jednotlivých investičních instrumentů, pomocí nichž se snaží dosáhnout kladného výnosu nejen při rostoucích, ale i při klesajících trzích. Využívají různé investiční strategie. Některé jsou čistě kvantitativní, kdy o jednotlivých investicích rozhoduje systematicky počítačový algoritmus, jiné zase spoléhají na diskreční rozhodnutí portfolio manažerů a na jejich schopnost správně vybírat vhodné investice. Mezi typické strategie patří následování trendů (tzv. trend following), orientace na významné makroekonomické události či témata (jako jsou globální tržní makroekonomické nerovnováhy), arbitráže (využívání cenových neefektivit napříč trhy), speciální situace (rozštěpení společností, fúze a akvizice, bankroty a likvidace firem, restrukturalizace a další) a long/short akciové strategie (Část portfolia je vyhrazena pro akcie s největším ziskovým potenciálem, u nichž fond spekuluje na růst ceny. V jiné části fondu jsou vybírány akcie, u nichž je portfolio manažer přesvědčen, že jejich cena v případě poklesu akciových trhů bude klesat rychleji než celý trh či v případě růstu trhů poroste podstatně pomaleji. Zde vstoupí do tzv. short pozic a spekuluje na pokles ceny. Fond má následně při růstu i poklesu akciových trhů teoreticky vždy část portfolia, která vydělává.). Investiční strategie hedge fondů jsou tradičně tzv. black-box řešení. Klient se seznámí se základními cíli fondu a získá jen velmi hrubé obrysy investiční strategie. Přímo do investiční kuchyně fondu nemá přístup. Nezjistí, jakým přesným způsobem se vybírají jednotlivé investice a kdo, kdy a jak rozhoduje o jejich nákupu či prodeji. Nezbývá mu proto, než věřit portfolio manažerům.

Private equity fondy, private debt fondy a hedge fondy jsou většinou určeny primárně velkým institucionálním investorům či velmi bohatým jednotlivcům, přičemž minimální výše vkladu je tradičně alespoň 125 000 EUR. Jsou spojeny s velmi vysokými poplatky (tradičně 2 % roční poplatek z hodnoty majetku ve fondu a 20 % poplatek z výkonnosti fondu).

Poslední oblastí jsou deriváty. Jedná se o instrumenty, jejichž hodnota je odvozena od hodnoty podkladového aktiva (např. akcie, dluhopisu, indexu, měny, komodity, a dalších). Nejčastěji se jedná o termínované obchody, kdy se dvě strany vzájemně dohodnou, že si v budoucnu za určitých podmínek dodají podkladový instrument či alespoň vypořádají rozdíl v jeho ceně. Např. na začátku ledna se dohodne zemědělec s výrobcem chleba na ceně jedné tuny pšenice. Tato pšenice bude ovšem dodána až po sklizni za několik dalších čtvrtletí v předem určený den. Cena je však předem známá, a to bez ohledu za aktuální tržní cenu v den dodání. Obě strany si tak již v lednu zafixovaly cenu a znají přesně svůj zisk/náklad. Obdobným způsobem funguje celá řada derivátů, které mohou být podstatně složitější. Bývají nejčastěji používány ke spekulacím, k zajištění (jako ve výše uvedeném případě) či k arbitrážím. Obsahují v sobě často finanční páku, díky které se řadí mezi nejrizikovější investiční instrumenty vůbec. Mohou být standardizované (mají přesné specifikace a obchodují se na předem určených burzách) či nestandardizované (mimoburzovní/OTC, podmínky závisí na dohodě obou stran). Měly by být využívány pouze vysoce zkušenými investory!!!

Ne všechny výše uvedené alternativní investice jsou skutečnými investicemi v pravém slova smyslu. Některé jsou spíše spekulacemi, ale k tomu až v dalším článku.

Každá třída aktiv má jiné riziko, výnos a zároveň i likviditu. Bezpochyby bude mnohem jednodušší rychle prodat krátkodobé české státní dluhopisy než nemovitost. Zároveň asi nelze očekávat, že by státní dluhopisy nesly dlouhodobě vyšší průměrné výnosy než investice do nemovitostí. Investice do bytu je kupříkladu za normálních okolností rizikovější a méně likvidní než investice do českých státních dluhopisů. Proto v jejím případě také investoři požadují přirozeně vyšší výnos. Pokud by nabízela stejné zhodnocení jako dluhopis, potom bychom bezpochyby zvolili raději investici do bezpečného aktiva a půjčili své peníze raději českému státu.

Jednotlivé třídy aktiv lze mezi sebou libovolně kombinovat a skládat z nich velmi rozmanitá portfolia dle požadavků každého investora. Kombinací jednotlivých tříd aktiv lze dosáhnout různého výnosu a rizika. V dlouhodobém horizontu platí, že pokud očekáváme od našeho portfolia vysoký výnos, potom bychom se měli připravit na to, že naše výnosy mohou být v čase velmi rozkolísané. V jednom roce můžeme vydělat +8 %, v dalším ztratit 19 %, abychom následně zhodnotili naše portfolio o +12 %, +6 % a +15 %. Abychom si mohli poskládat své vlastní optimální portfolio (případně abychom pochopili záměry investičního poradce/bankéře, který nám bude portfolio tvořit), měli bychom znát základní charakteristiky jednotlivých tříd aktiv a jejich dlouhodobé výnosnosti a rizika, která jsou s nimi spojená. Nyní bychom měli mít alespoň základní přehled o jednotlivých třídách aktiv. V následujících článcích si povíme více.

Tip: Předchozí články z rubriky Investiční akademie naleznete zde:

1. Proč investovat (část 1.)
2. Proč investovat (část 2.)
3. Magická síla složeného úročení – klíčový princip investování

The post Základní třídy aktiv aneb do čeho lze investovat? appeared first on Investice do akcií.