Ekonomie je společenskou vědou, při jejímž studiu se člověk setká s řadou paradoxů. Mnohdy zde existuje až nepochopitelný nesoulad mezi vyučovanou teorií a praxí. Každý student ekonomie si bezpochyby alespoň jednou v životě položil otázku, zda se autor té či oné ekonomické teorie vůbec někdy potkal se skutečným světem, který leží za hranicemi akademické půdy.
Snaha o zjednodušení komplexních problémů
Řada teorií z oblasti makroekonomie i mikroekonomie působí až neuvěřitelně bizarně. Akademici vezmou komplexní systém zvaný ekonomika, na který působí stovky až tisíce různých faktorů a snaží se vysvětlit jeho fungování pomocí zjednodušených ekonomických modelů. Ty většinou začínají konstatováním, že daná teorie platí pouze v případě, kdy zároveň platí X specifických podmínek. O platnosti každé z nich (resp. četnosti) by se dalo v reálném světě většinou úspěšně pochybovat. Jejich společné působení v jeden okamžik je potom mnohdy zcela utopické. I přesto se však často tyto akademické teorie probojují do učebnic ekonomie a v horším případě potom i do monetární či fiskální politiky země.
Akademici mají někdy tendence komplexní problémy až příliš zjednodušovat. Podobné je to i ve světě financí. Vzpomeňme například na problematiku rizika na finančních trzích. Uchopení rizika není vůbec snadným úkolem. To však akademické obci nevyhovuje. Proto přišla s tvrzením, že lze položit rovnítko mezi riziko a tržní volatilitu (rozkolísanost tržních cen). Čím více kolísá tržní cena akcie, tím je akcie rizikovější. Volatilitu lze jednoduše měřit pomocí statistických veličin, a proto se s ní velmi dobře pracuje v rámci matematických modelů. Na první pohled se jedná o velmi „elegantní“ řešení, jehož použití je však v reálném světě extrémně nebezpečné, což nám konec konců ukázala i nedávná historie, kdy byly rizikové modely řady finančních institucí postaveny primárně na ukazateli Value at Risk, který z výše uvedeného závěru o volatilitě=riziku vychází.
Dalším z příkladů je teorie o efektivitě finančních trhů. Ta tvrdí, že finanční trhy jsou vždy správně oceněné, protože trh okamžitě reflektuje v ceně veškeré dostupné informace. Nemá proto cenu hledat podhodnocené či nadhodnocené akcie. Vrcholem bizarnosti potom bylo udělení Nobelovy ceny za ekonomii profesoru Eugenu Famovi a Robertu Shillerovi. První získal cenu za přínos v oblasti efektivity finančních trhů, druhý za svou práci v oblasti neefektivity finančních trhů, kdy dokázal, že finanční trhy jsou ovlivňovány iracionální psychologií investorů, která často vyžene ceny až k úrovni spekulativních bublin.
Akcie s nízkým P/E nelze automaticky zařadit mezi value akcie
A nyní již k oblasti investování. I zde máme podobný fenomén, a to v oblasti akademického rozdělení na value akcie a růstové akcie. Akademici dlouho hledali způsob, jakým akcie rozškatulkovat do obou kategorií. Nakonec zvolili jednoduchý přístup, kdy stanovili, že všechny akcie s nízkými value ukazateli (jako je P/E, P/S, P/CF, P/BV) jsou value akcie a všechny akcie s vysokými ukazateli jsou růstové akcie. V reálném světě je však toto rozdělení chybné.
Uveďme si příklad. Máme akcii A, která se prodává za P/E 11. Na první pohled tedy akcie zapadá do kategorie value akcií. Avšak zároveň víme, že se rentabilita vlastního jmění (ROE) pohybuje dlouhodobě na úrovni 4 % a v budoucnu nelze očekávat, že by se zvýšila. Tržby dlouhodobě stagnují, zisky rostou maximálně o 1 % ročně. Naproti tomu zde máme akcii B s P/E na úrovni 17, dlouhodobě stabilním ROE 20 %, průměrným ročním růstem tržeb a zisků na úrovni 10 %, který lze očekávat i v budoucnu. Nyní si položme otázku, která akcie je value akcií? U které je skutečná hodnota vyšší než cena, kterou za ni platíme? Přirozeně akcie B, a to i přesto, že má vyšší ukazatel P/E. Mnohem přesnější by tedy bylo označovat akcie s nízkými value ukazateli za statisticky levné a nikoliv za value akcie.
Uživatelský manuál P/E – srozumitelné vysvětlení
Společnost Epoch Investment Partners v průběhu června zveřejnila velmi zajímavý dokument s názvem „The P/E Ratio: A User´s Manual“ (naleznete ZDE), v němž podrobně rozebírá problematiku jednoho z nejpoužívanějších value ukazatelů P/E. V dokumentu se zabývá otázkami, proč si některé společnosti zaslouží vyšší P/E a jaký je vztah mezi ukazatelem a rentabilitou kapitálu. Celá problematika je zde velmi pěkně vysvětlena. Pomůže čtenářům pochopit, proč každá akcie s nízkým ukazatelem P/E není automaticky value akcií a proč všechny akcie s vysokým ukazatelem nelze ihned řadit mezi růstové akcie.