Value investoři nevěnovali makroekonomickým událostem nikdy příliš mnoho pozornosti. Vždy se primárně zaměřovali na studium firem a hledání podhodnocených akcií. Až poslední roky (od finanční krize 2008/2009) ukázaly, že je možná na čase začít věnovat makroekonomii o něco více pozornosti než v minulosti. A právě dnešní den stojí za povšimnutí.
Americká centrální banka opouští cílování 2 % inflace a přechází na režim flexibilního cílování průměrné inflace. Co to znamená a proč je to důležité?
V režimu cílování inflace vyhlašuje centrální banka inflační cíl, který ve střednědobém horizontu sleduje a jehož se snaží dosáhnout. Snaží se tak zajistit cenovou stabilitu a podpořit ekonomický růst v zemi. Cílování inflace přijal poprvé v roce 1990 Nový Zéland, následován Kanadou (1991) a Velkou Británii (1992). Cílování inflace se rychle rozšířilo do řady dalších zemí. Většina z nich (především v rozvinutých ekonomikách) přijala inflační cíl na úrovni 2 % (tzn. znehodnocení kupní síly peněz o 2 % ročně). Proč zrovna 2 % a ne 1 % či 0 %, když hovoříme o cenové stabilitě? Odpověď a posuzování síly argumentů zastánců hranice 2 % raději ponechme stranou. 2 % cíl se stal nicméně na řadu let modlou řady centrálních bankéřů. Jakákoliv kritika cílování (např. vedlejší negativní efekty v podobě spekulativních bublin) či 2 % hranice byla nepřípustná. A to i přesto, že ke kritikům patří i někteří uznávaní ekonomové či centrální bankéři (např. Paul Volcker – What´s wrong with 2 % inflation target).
V roce 2008/2009 však přišla finanční krize, která mimo jiné nadobro změnila i svět monetární politiky. Centrální bankéři usoudili, že tradiční nástroje měnové politiky již nestačí, a proto je zapotřebí hledat netradiční nástroje. Zrodil se ZIRP, kvantitativní uvolňování 1,2,3, …, režim kontroly výnosových křivek, nákupy akcií (japonská centrální banka, švýcarská centrální banka) a celá řada dalších experimentů s řadou vedlejších nežádoucích účinků.
Z původně netradičních nástrojů měnové politiky si centrální bankéři udělali po více než 10 letech již více méně standardní nástroje. Další výrazné posunutí monetární laťky vzhůru přinesl koronavirus, který přidal za původní objemy kvantitativních uvolňování o jednu nulu navíc. Z intervencí v řádu stovek miliard dolarů se rázem staly intervence v jednotkách biliónů dolarů. Americká centrální banka začala navíc poprvé v historii nakupovat korporátní dluhopisy a spekulativní dluhopisy.
Posun nastal v posledních letech i v oblasti propojení monetární a fiskální politiky. Ekonomické knihy z osmdesátých a devadesátých let, v nichž se psalo o striktním oddělení monetární a fiskální politiky, o nutnosti nezávislosti centrálních bank a škodlivosti monetizace dluhů (kdy centrální banka nakupuje za nově vytištěné peníze státní dluhopisy) vzaly za své a v posledních letech jsou hojně zpochybňovány.
Objevují se “nové teorie“ (konkrétně Modern Monetary Theory), které by ještě před dvaceti lety připadly většině lidí jako naprosto absurdní, nyní však získávají na popularitě. Přichází s tvrzením, že by stát měl fiskálně podpořit ekonomický růst, přičemž není nutné brát ohled na míru zadlužení. Má-li údajně země dluhy ve své vlastní měně, nemůže nikdy zbankrotovat. Problémem může být přirozeně inflace, kterou však může stát údajně velmi dobře kontrolovat skrze výši zdanění.
Kapitalismus nadobro zemřel a zmutoval do podoby tzv. státního kapitalismu s prvky centrálního plánování. A nyní přichází další kousek skládačky. Největší centrální banka světa dnes oznámila, že hodlá tolerovat vyšší než 2 % míru inflace. Opouští tudíž cílování 2 % inflace a přechází na režim flexibilního cílování průměrné inflace. To v praxi znamená, že je centrální banka ochotná tolerovat po neurčitou dobu inflaci nad úrovní 2 %, obzvláště v dobách, kdy se inflace pohybovala několik předchozích let pod úrovní 2 %. Slovo „flexibilní“ je použito proto, protože centrální banka nebude mít žádné přesné pravidlo (či rovnici), které by určilo, po jak dlouhou dobu se může inflace pohybovat nad 2 %.
Bude velmi zajímavé sledovat, jak brzy se k podobnému kroku odhodlají ostatní centrální banky světa (především pak ECB, BOJ, BOE).
Kroky FEDu naznačují směr, kterým se rozvinuté země světa hodlají vypořádat s rekordními dluhy, které se navíc rok od roku zvyšují. Vyšší míra tolerance inflace ze strany centrální banky zapadá skvěle do rýsující se mozaiky. Stále však zůstává otázkou za milion, kdy se podaří inflaci porazit silné deflační tlaky, které v posledních letech trápí rozvinuté ekonomiky.
Bližší informace naleznete na stránkách Reuters ZDE.
Guvernér FEDu o historických změnách v monetární politice USA