V předchozím článku jsme se zaměřili na jeden ze dvou základních důvodů investování, kterým bylo zvýšení finanční nezávislosti prostřednictvím dodatečného zdroje příjmů v podobě investování. Nyní probereme ochranu naspořeného jmění před inflací.

Investování a inflace

Rozhodneme-li se spořit, vstupujeme nevědomky do souboje s tichým, ale zákeřným nepřítelem v podobě inflace. Inflace vyjadřuje míru růstu cen zboží a služeb v ekonomice a s postupujícím časem snižuje kupní sílu našich úspor. Kontrola míry inflace je v moderní ekonomice jedním z hlavních úkolů centrální banky, která se snaží udržet v zemi cenovou stabilitu. Tu většinou definuje jako permanentní růst cen/inflace o 2 % ročně. Stanoveného cíle se však nepodaří vždy dosáhnout. Jednou je růst cen vyšší, jindy zase nižší. Na co se však můžeme spolehnout je, že pokud uložíme naše peníze do slamníku, potom z něj za několik let vytáhneme částku, za niž si v obchodech koupíme mnohem méně.

Inflace v USA a ČR

Pokud bychom kupříkladu v roce 1917 zašili do matrace 100 USD bankovku a vytáhli ji o sto let později, potom bychom se dočkali velmi nepříjemného překvapení, protože by nám vystačila na koupi zboží a služeb v hodnotě pouhých 5,49 dolaru. Tak drastický měla bohužel inflace dopad na úspory občanů v největší ekonomice světa, kde byla navíc po celou dobu pod dohledem centrální banky.

Zdroj dat: http://irrationalexuberance.com/

Podobné zkušenosti máme i z České republiky. Stokoruna z roku 1995 by nám na konci minulého roku zajistila nákup zboží a služeb v hodnotě pouhých 51,8 Kč (průměrná míra inflace se v ČR za posledních 21 let pohybovala na úrovni 3,2 % ročně).

Zdroj dat: https://www.czso.cz/

Historická inflace ve vybraných zemích

Inflace se v uplynulých 117 letech nevyhnula žádné zemi. Její průměrná roční míra je zachycena na obrázku níže. Inflace, podobně jako v případě Spojených států, v průběhu času značně kolísala. Pro představu. Každá ze zemí obsažených v grafu s výjimkou Kanady, Austrálie a Nizozemí zažila ve sledovaném období minimálně jeden rok s inflací větší než 20 % (nejčastěji v průběhu světových válek). Německo si v roce 1923 prošlo hyperinflací, Rakousko v roce 1922 růstem cen o 1748%. Inflace v Japonsku a Itálii se v roce 1946 a 1944 pohybovala na úrovni 361 % respektive 344 %. V meziválečném období si zase téměř všechny zmíněné státy prošly alespoň jedním rokem dvouciferné deflace (pokles cen).

Pozn. V případě Německa je z průměru vyloučeno hyperinflační období v letech 1922 a 1923. Zdroj dat: Credit Suisse Global Investment Returns Yearbook 2017, Summary Edition – Dimson, Marsh, Staunton

Z pohledu do historie je tedy zřejmé, že ukládání peněz pod matraci či na běžný účet nebude příliš rozumným způsobem, jak hospodařit s úsporami, protože nám inflace ukrojí podstatnou část jejich hodnoty.

Jak tedy ochránit hodnotu svého jmění před inflací? Odpověď je prostá – investováním! A to investicemi do aktiv, jejichž dlouhodobé výnosy jsou tradičně vyšší, než je průměrná míra inflace. Je-li naším cílem nejen ochrana proti inflaci, ale primárně růst hodnoty našeho bohatství v čase, musíme volit taková aktiva, která slibují výnosy výrazně převyšující míru inflace. V dlouhodobém horizontu patří mezi nejlepší možné kandidáty akcie, nejhůře si naproti tomu vede hotovost, která v souboji s inflací prohrává na plné čáře.

Přejít na článek: Proč investovat? (část 1.)

The post Proč investovat? (část 2.) appeared first on Investice do akcií.

S příchodem výplaty na běžný účet stojí každý z nás před rozhodnutím, jak s ní naložit. Veskrze máme dvě základní možnosti. Můžeme ji celou utratit nebo si část odložit a spotřebovat později. Pokud se rozhodujeme mezi okamžitou a odloženou spotřebou a nemáme dostatečně zajímavou odměnu (zisk/úrok) za odloženou spotřebu, potom se naše motivace ke spoření rychle vytrácí a přirozeně preferujeme utrácení. Jakmile však dostaneme nabídku utratit 10 000 Kč nyní nebo 20 000 Kč za 3 roky (vklad + zhodnocení investice), potom se situace změní. Pro mnohé bude výnos natolik lákavý, že se nakonec rozhodnou spořit, protože si budou moci v budoucnu za své peníze nakoupit podstatně více. Abychom však dosáhli zajímavého výnosu, musíme investovat. Typické spoření v podobě shromažďování peněz na běžných účtech či doma pod matrací nám atraktivní výnosy přinese jen stěží.

Odbočme ale nyní ještě na chvíli od výnosů a podívejme se na celou problematiku obecněji. Domnívám se, že existují minimálně dva základní důvody, proč investovat.

• zvýšení finanční nezávislosti jedince díky dodatečnému zdroji příjmů
• ochrana naspořeného jmění před inflací

Pojďme nyní prozkoumat jednotlivé body blíže. Začneme posilováním finanční nezávislosti.

Běžný člověk má v podstatě tři základní způsoby, jak legálně vydělávat peníze.

1. Zaměstnání
2. Podnikání
3. Investování

Pro většinu z nás je nejpřirozenější cestou, s níž se běžně setkáváme ve svém okolí, zaměstnání. Zaměstnanecký poměr je relativně pohodlný a bezpečný způsob vydělávání peněz. Zaměstnanec je chráněn zákoníkem práce, který mu zaručuje řadu výhod. Díky relativně nízkému podstupovanému riziku (ve většině případů je nejhorším scénářem „pouze“ ztráta pracovního místa a maximálně několika měsíčních platů) a vysoké konkurenci (v ČR bylo na počátku roku 2017 přibližně 3,9 mil. zaměstnanců) nicméně nelze očekávat žádné závratné výdělky. Pokud nepatříme do kategorie několika málo procent nejlépe placených zaměstnanců, potom zaměstnáním nijak závratně nezbohatneme. Rozhodneme-li se budovat kariéru a šplhat k nejvyšším platovým příčkám, musíme se připravit na trnitou a obtížnou cestu, na níž nás čeká řada překážek, konkurentů, a která se často neobejde bez značeného úsilí (zvyšování kvalifikace, dodatečné studium, sebezdokonalování, atd.). Někdy však bohužel ani to nestačí, pokud nemáme trošku onoho nepostradatelného štěstí.

Druhou možností je podnikání. To je podstatně rizikovější. Vyžaduje vstupní kapitál, který tvoří nejčastěji veškeré úspory odvážného začínajícího podnikatele. V řadě případů musí být navíc vlastní zdroje doplněny i o úvěry. Za obětovaný čas, úsilí, nejistotu a investovaný kapitál je na druhou stranu po právu požadována i vyšší odměna. Ta však není zaručena. Řada firem a živnostníků zbankrotuje. Podnikatelský neúspěch má pro jednotlivce v porovnání s výpovědí ze zaměstnání často podstatně závažnější a bolestivější důsledky. Proto také není tato cesta vhodná pro každého. Počet podnikatelů je ve srovnání se zaměstnanci přirozeně nižší (ke konci roku 2016 bylo v ČR 476 tis. obchodních společností a 2 051 tis. fyzických osob podnikatelů, přičemž mezi lety 1990-2016 zaniklo přibližně 15 % obchodních společností a 39 % fyzických osob podnikatelů). Pokud je však podnikatel úspěšný, může dosáhnout výdělků, které jsou v zaměstnání nepředstavitelné. Je schopný nahromadit bohatství, které finančně zajistí nejen jeho současnou rodinu, ale i několik následujících generací.

Třetí cestou, která se částečně prolíná s podnikáním, je investování. Podobně jako v podnikání se ani zde neobejdeme bez počátečního vstupního kapitálu. Své celoživotní úspory však neinvestujeme pouze do jedné firmy či projektu, jak bývá zvykem při podnikání, ale můžeme je rozložit hned do několika různých tříd aktiv (např. hotovost, dluhopisy, akcie, nemovitosti a jiné alternativní investice), čímž podstatně snížíme riziko ztráty veškerého vloženého jmění. Svá pomyslná zlatá vejce nevkládáme pouze do jednoho, ale hned do několika košíků. Podobně jako za práci očekáváme adekvátní mzdu a za pronájem půdy či nemovitosti nájem, tak i v případě investic požadujeme odměnu. Zde v podobě dostatečně atraktivního zisku/úroku, který v čase zvyšuje celkovou hodnotu našeho bohatství.

Pokud se rozhlédneme kolem sebe, zjistíme, že se lidé tradičně zaměřují pouze na jeden zdroj příjmů. Nejčastěji se zařadí do kategorie zaměstnanců, odvážnější se potom pustí do podnikání. Investování je v ČR vnímáno spíše jako okrajová činnost, která je nejčastěji spojována s potřebou zajistit se na stáří či s nutností držet finanční rezervu jako bezpečnostní polštář proti neočekávaným událostem.

Koncentrací na jedinou výdělečnou činnost se však nevědomky vystavujeme obrovskému riziku. Jakmile ztratíme práci či skončíme s podnikáním, automaticky vyschne veškerý zdroj našich příjmů. Většina z nás nemá adekvátní náhradu, která by dokázala výpadek mzdy alespoň částečně vykompenzovat. Naše finanční stabilita stojí na jediném pilíři (zaměstnání nebo podnikání). Bezpečnější alternativou je mít alespoň dva nezávislé zdroje příjmů, nejlépe rovnocenné. Dodatečný zdroj působí jednak jako bezpečnostní polštář pro případ nenadálých událostí, ale především zvyšuje naši finanční nezávislost. Stáváme se méně závislí na svém zaměstnavateli, což nám poskytuje podstatně větší životní svobodu a manévrovací prostor. Jakýkoliv výpadek příjmů ze zaměstnání jsme totiž schopni relativně pohodlně pokrýt sekundárním příjem, na který se můžeme spolehnout. Čím větší je naše osobní bohatství, které investujeme, tím více se stáváme finančně nezávislými. V ideálním případě dospějeme do situace, kdy můžeme naše zaměstnání s klidem v duši opustit.

Vybudování druhého zdroje příjmů se neobejde bez spoření a investování našich úspor. Pokud veškeré naše peníze okamžitě utratíme, tak nejenže ztrácíme možnost zvyšovat hodnotu svého jmění v čase, ale zároveň si dobrovolně volíme cestu závislosti na jediném zdroji příjmů (nejčastěji na výplatě). Nedostatek úspor nám následně brání v podnikání i investování. Budování finanční nezávislosti čistě z příjmů ze zaměstnání je nicméně velmi obtížný dlouhodobý úkol.

Rozhodneme-li se vydat cestou alespoň dvou pilířů, potom se nabízí tři základní kombinace příjmů: zaměstnání-podnikání, podnikání-investování a zaměstnání-investování. Každá z variant má své pro a proti. V roli zaměstnance, kterým je většina Čechů, se přirozeně nabízí spojení s podnikáním či investováním.

Podnikání je většinou spojeno s potřebou relativně velkého vstupního kapitálu, který riskantně vsázíme na jednu jedinou kartu (S rozvojem informačních technologií a větší orientací ekonomiky na služby se nicméně situace zlepšuje. Založení podniku již nemusí být tak kapitálově náročné jako v minulosti. Např. IT firmy založené na know-how vyžadují často minimální vstupní kapitál.). Podnikání je zároveň velmi časově náročné a vyžaduje i jistou dávku štěstí. Na druhou stranu může podnikatel přímo ovlivňovat dění ve své firmě a jeho výnosy bývají často přímo úměrné jeho znalostem, zkušenostem a především jeho vynaloženému úsilí. Při jistém zjednodušení lze říci, že čím více pracuje, tím více si může vydělat.

Investování naproti tomu vyžaduje podstatně menší vstupní kapitál v řádu tisíců až desetitisíců, který může být rozložený hned do několika investic z různých oblastí (např. americké akcie, evropské reality, asijské státní dluhopisy, atd.) a nemusí nutně pohltit tolik času jako podnikání. Kromě rozložení rizika do různých investic má navíc obrovskou výhodu v podobě regionální diverzifikace. Většina našich příjmů, ať již ze zaměstnání či podnikání, nám plyne tradičně z naší domovské země. Představme si však situaci, kdy se Česko a celá Evropa ocitne ve vleklé hospodářské recesi. V takovém případě nás kombinace zaměstnání a podnikání příliš neochrání, protože oba zdroje příjmů pochází z ČR. Recese ekonomiky ovlivní negativně naše podnikání, vzroste pravděpodobnost ztráty zaměstnání či snížení platu, ceny našeho bytu či domu poklesnou. Výsledkem může být velmi tíživá finanční situace. Investování na druhou stranu nezná hranice. Své peníze můžeme umístit po celém světě, čímž výrazně snížíme naše regionální riziko. V případě nepříznivé situace v Evropě bychom teoreticky mohli stále spoléhat na své investice v zahraničí. Kupříkladu situace v USA může být podstatně lepší, z čehož budou těžit i místní firmy, v nichž můžeme držet podíl prostřednictvím akcií. Propad v celkové hodnotě našeho jmění pak nemusí být tak drastický jako při 100 % koncentraci na ČR.

Investování má samozřejmě i svá úskalí. Individuální investor je například ze své podstaty ve většině případů pasivní a nemůže na rozdíl od podnikatele přímo ovlivňovat dění ve společnostech, jejichž akcie či dluhopisy drží. Dále se neobejde bez potřebné dávky znalostí. Úspěch závisí na jeho schopnosti správně vybírat investice či konkrétní osoby, kterým svěří správu svých peněz. Bezpochyby bychom našli řadu dalších výhod i nevýhod. Pokud však zvážíme všechna pro a proti, tak si troufám tvrdit, že varianta zaměstnání a investování je pro většinu běžných Čechů nejvhodnějším způsobem, jak si zajistit dodatečný zdroj příjmů a přispět tak ke své větší finanční nezávislosti.

Přejít na článek: Proč investovat? (část 2.)

The post Proč investovat? (část 1.) appeared first on Investice do akcií.