Na počátku minulého století byla většina světových měn fixována na zlato. Každý občan měl záruku, že v jakémkoliv okamžiku dostane za svůj 1 USD vždy stále stejný objem zlata. Navázání na žlutý kov znemožňovalo nezodpovědné chování a vydávání ničím nekrytých peněz.
Žijeme ve světě ničím nekrytých peněz
Časy se však změnily. Peníze kryté zlatem dnes nalezneme již jen v učebnicích dějepisu. Novodobému světu dominují ničím nekryté peníze. Jejich množství v ekonomice určují primárně centrální banky, avšak svou specifickou roli sehrávají i komerční banky, které mají lví podíl na poskytování úvěrů. Centrální banky mohou tisknout peníze dle svého uvážení, a to v neomezené míře. Nikdo jim nemůže zabránit. Jediným omezením je jejich zákonný mandát, který je většinou definovaný velmi vágně, a to jako „péče o cenovou stabilitu“.
Jak funguje systém nekrytých peněz?
Systém nekrytých peněz je relativně mladý (naplno začal fungovat až v roce 1971) a z historického pohledu tudíž i neodzkoušený. Většina běžných lidí nemá příliš ponětí, jak vlastně funguje. Naše školství patrně nepovažuje tuto informaci za podstatnou, a proto se jí při výuce (pokud je mi známo) až na výjimky vůbec nevěnuje, což je obrovská škoda. Většina lidí pak vůbec netuší, jak vznikají peníze, jaká je role centrální banky a komerčních bank v ekonomice a jaká pro ně plynou ze současného nastavení sytému nekrytých peněz rizika. To může mít velmi nepříznivý dopad na jejich životní úspory.
V průběhu uplynulých devíti let podnikly centrální banky ve světě zcela bezprecedentní kroky, které nemají v moderní historii lidstva obdoby. To samozřejmě vyvolalo zcela oprávněné obavy, jak tyto pokusy skončí. Centrální banky se rázem dostaly do centra pozornosti a v mnoha případech i pod palbu kritiky. Jsou nuceny čím dál více vysvětlovat a obhajovat své kroky a o jejich fungování se začínají zajímat již i běžní občané. Díky tomu vzniklo několik velmi zajímavých materiálů, které popisují současné fungování systému nekrytých měn.
Velmi pěkně vše popsala Švýcarská centrální banka v dokumentu „How money is created by the central bank and the banking (zde)“ z ledna letošního roku. Reagovala tak na iniciativu švýcarských občanů, kterým se podařilo sehnat dostatek hlasů k neuvěřitelnému referendu o změně peněžního systému v zemi, které by se mělo konat v červnu letošního roku. Návrh zní, aby celkový objem poskytnutých úvěrů komerčními bankami byl vždy něčím krytý (primárně penězi, které občané u banky uložili). Jedinou institucí schopnou „tisknout peníze“ by pak byla centrální banka. Referendum nemá příliš šancí na úspěch, nicméně dokument centrální banky stojí rozhodně za přečtení, protože je relativně srozumitelně napsán.
O něco náročnější četbou je pak obdobný dokument vydaný centrální bankou ve Velké Británii s názvem „Money creation in the modern Economy (zde)“, kde se autor také věnuje současnému fungování peněžního systému. V neposlední řadě pak musím zmínit dokument Mezinárodního měnového fondu s názvem „The Chicago Plan Revisited (zde)“, v němž autoři testovali návrh reformy měnového systému Irvinga Fishera, který mimo jiné také požadoval krytí úvěrů. Závěrem ještě uvedu dokument „Monetary reform: A better monetary system for Iceland (zde)“ z roku 2015, kde se autoři věnují potenciální reformě měnového systému na Islandu po devastující finanční krizi v roce 2008.
Poslední dva dokumenty jsou spíše již jen pro ekonomicky zdatné čtenáře. Pokud vás toto téma příliš nezajímá, potom je ani nečtěte. Dokument švýcarské centrální banky však za přečtení stojí. Má necelých 12 stran.