Jean Marie Eveillard o svých více než 30 letých zkušenostech s value investováním

Jean Marie Eveillard patří k ikonám value investování. Od roku 1978 působil jako portfolio manažer ve fondu First Eagle Global (a v několika dalších), od roku 2009 působí jako konzultant fondů. Před několika dny byl hostem podcastu „Value investing with legends“, který zastřešuje Columbia University. V rozhovoru vzpomínal na začátky fondu, technologickou bublinu z přelomu tisíciletí, srovnával Buffettův a Grahamův přístup k value investování, diskutoval o FAANG akciích a řadě dalších zajímavých témat.  

Kompletní podcast naleznete ZDE.

Hlavní myšlenky podcastu:

  • Eveillard vystudoval na škole s ne příliš dobrou reputací. Jediný předmět, který jej zaujal, byla analýza cenných papírů. Následně nastoupil do banky Societe Generale, která jej vyslala do Spojených států.
  • Na Columbia University poprvé uslyšel jméno Benjamin Graham. Koupil si jeho knihy „Analýza cenných papírů“ a „Inteligentní investor“, které jej okamžitě uchvátily.  
  • Banka založila v USA nové fondy. Na začátku existence fondů však vedení banky Eveillardovi nedůvěřovalo, a proto ještě nebyla implementována value investiční strategie.
  • V začátcích působil jako konzultant fondů. Snažil se prosadit value investiční přístup, avšak bez většího úspěchu. V roce 1977 byl již Eveillard unavený a nespokojený, banka mu nicméně přislíbila jeho vlastní fond, kde bude moci přístup Benjamina Grahama aplikovat. Fond obhospodařoval pouhých 15 mil. USD, což nepředstavovalo příliš velké reputační riziko pro banku, pokud by neuspěl.
  • Na začátku neměl žádné prodejce ani analytiky. Banka mu odmítla přidělit více zaměstnanců, protože negeneroval dostatečné zisky. Proto spoustu činností musel vykonávat sám.
  • V sedmdesátých letech se zaměřil na německé akcie, protože Němci měli velmi konzervativní účetnictví, které podhodnocovalo zisky. V zemi navíc nebyl zájem o akcie s nízkou tržní kapitalizací (small-caps). Všichni toužili vlastnit jen large-caps. V USA navíc byly v oblasti small-caps akcie, které vyhovovaly kritériím Benjamina Grahama. Proto bylo z čeho vybírat.
  • Buffettův přístup k investování je v dlouhodobém horizontu mnohem úspěšnější než Grahamův, avšak zároveň je i mnohem obtížnější. Obzvláště dnes, když máme internet a snadný a rychlý přístup k informacím. Člověk musí mít velmi dobrou schopnost odhadovat dlouhodobě udržitelné konkurenční výhody společností.
  • Buffettův přístup vyžaduje, abychom akcie kvalitních společností drželi, a to i v situaci, kdy jsou předražené (pokud nejsou extrémně předražené), protože je velmi obtížné najít náhradu v podobě jiné kvalitní firmy.
  • Portfolio management je spojen s rizikem ztráty zaměstnání, které ovlivňuje rozhodování portfolio manažerů. Ti se snaží neustále překonávat v půlročním až ročním horizontu benchmark, aby nepřišli o svou práci, což ovlivňuje i jejich rozhodování o akciích.
  • V devadesátých letech, když se nedařilo value investování, ztratil fond spoustu klientů.  
  • Investoři by udělali lépe, kdyby se na cenu akcií dívali se stejnou frekvencí jako na ceny nemovitostí.
  • Societe Generale na konci devadesátých let stále Eveillardovi nedůvěřovala a chtěla prodat investiční aktivity v USA. Eveillard začal hledat private equity investora, s nímž by společnost od banky odkoupil. Banka prodala v roce 1999, těsně před splasknutím technologické bubliny. Následně se začalo value investování skvěle dařit.
  • Většina value investorů jsou bottom-up investoři, které nezajímá makroekonomická situace, ale pouze situace konkrétních společností. Eveillard se věnuje i makroekonomickým otázkám a aktuálním hlavním trendům na finančních trzích. Kroky centrálních bank v posledních 10 letech jsou zcela bezprecedentní.
  • Člověk musí vždy pozorně sledovat účetnictví. Například ukazatel P/E u technologických FAANG (Facebook, Apple, Amazon, Netflix, Google) akcií je nepřesný, protože společnosti emitují velké množství opcí. Tento náklad není zobrazen korektně.
  • Společnosti orientované na služby začínají mít čím dál větší význam. Typické průmyslové firmy, které jsou kapitálově velmi náročné, ustupují do pozadí.